Kofeinový abstinent

Kofeinový abstinent - aka jak se Flake a Sopphie poznali

☆☆☆

Sopphie si mezi prsty nervózně mnula drobné. V obličeji měla tvrdý, rozhodný výraz a opírala se o barový pult v kavárně. Její postoj byl pevný, neústupný.

„Jak to myslíte, že mi to kafe neprodáte?“ vyjela ostře na prodavače za barem. Ten ustoupil o krok zpět, očividně zaskočený jejím tónem.

„Madam, prosím, uklidněte se…“ snažil se ji zklidnit.

Ale Sopphie nehodlala ustoupit. Rázem udeřila dlaní do dřevěného pultu a naléhavě zopakovala své přání:

„Je to jen pár drobných! Chodím si sem pro kafe každý den – to pro vás nic neznamená?“

Bylo na ní vidět, že její trpělivost se blíží ke konci. Měla dost odmítnutí a neochoty.

Prodavač se snažil bránit, nechtěl být nepříjemný, ale Sopphiina rostoucí frustrace ho znepokojovala. Za ní se mezitím hromadila fronta lidí spěchajících do práce a nikdo z nich neměl náladu na výstup s rozrušenou zákaznicí, která odmítala pochopit, že tentokrát své kafe prostě nedostane.

„Je mi líto, ale pokladna váš požadavek nepřijme, pokud nezadáte přesnou částku objednávky. Prosím vás, otočte se a odejděte, nebo—” snažil se najít co nejšetrnější způsob, jak Sopphie odmítnout. Ale Sopphie ho nenechala domluvit.

„Nebo co? Zavoláte policii? Kvůli pár drobným?“ skočila mu do řeči s výrazem nevěřícnosti.

„Pokud to bude nutné… ano,“ odpověděl tiše.

„To si ze mě děláte srandu,“ vyhrkla, rozhodila rukama a polohlasně zaklela. „Jděte do háje.“ Otočila se na patě a zamířila ke dveřím. Tváře jí hořely vztekem.

Zrakem ji doprovázel muž, který celou scénu sledoval zpoza ní.

Flake – unavený po včerejším zkoušení, s prsty rozbolavělými od nekonečného ťukání do kláves, vše sledoval. V jeho očích se mihla slabá jiskra. Bylo mu jí líto. Viděl v ní vyčerpanou ženu, kterou zradil vlastní nervový systém a zjevně i nedostatek kofeinu.

Když přišla řada na něj, prodavač si úlevně vydechl, jako by z něj spadl kámen. S nervózním úsměvem spustil: „Další! – Dobrý den, co vám můžu nabídnout?“

Flake chvíli mlčel a hleděl do země. V hlavě se mu znovu a znovu přehrávala ta krátká, ale intenzivní scénka. Pak konečně promluvil:

„Dám si to, co chtěla ona.“

Mezitím se Sopphie vyřítila ven, celá rozzlobená. Chladné jarní ráno ji vůbec nezajímalo — celé její tělo jako by sálalo horkem a vlnami agrese. Z kapsy vytáhla krabičku cigaret a zapalovač; jen to ji mohlo v tu chvíli uklidnit. Cvaknutí zapalovače doprovodil malý plamínek, který jako by na okamžik sežehl všechny její starosti. Sedla si na lavičku opodál, potáhla z cigarety a s malým obláčkem kouře vydechla napětí. Zadívala se do prázdna.

„Promiňte…“ ozvalo se náhle. „Tohle je pro vás.“

Před ní stál Flake s kelímkem kávy v ruce. Nervózně se potil, nejistý, jestli Sopphie stále není rozrušená z předchozí situace.

Ale Sopphie už byla klidnější. Překvapilo ji, že jí Flake koupil kávu, kterou si předtím tolik přála. Rozrušilo ji to, tentokrát ale v dobrém smyslu.

„Ty jsi mi koupil to kafe?...“ zeptala se zaskočeně. „Proč?“ dodala tiše, jako by nechápala, proč by pro ni někdo něco takového udělal.

Flake vnímal její reakci jako nenápadný signál, že mezi nimi možná vzniká spojení. Chtěl ji poznat blíž, i když si nebyl jistý, jak na to.

„Bylo mi tě líto, teda…“ hledal ta správná slova. „Nechápu, proč ti to nemohli prodat.“ Nejistě se poškrábal na zátylku.

Sopphie znovu potáhla z cigarety a protočila oči. „To je jedno…“ sklopila zrak.

„Tady, opravdu. Vezmi si to,“ podal jí znovu kelímek, tentokrát s jistotou, že to myslí dobře.

„Díky…“ odpověděla chladně, ale uvnitř byla vděčná. Flake na ni působil jako rozumný muž a i když se jí hlavou honilo plno zmatených emocí, v jeho přítomnosti cítila jistý klid.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se nenuceně.

„Posluž si,“ odpověděla. Její tváře zčervenaly a po těle se jí rozlilo zvláštní teplo. Měla pocit, jako by jí někdo šeptal, že tohle setkání nebylo náhodné.