Ostrov Nekros

 

Než se plně ponoříte do čtení, ráda bych vás upozornila na jednu důležitou věc. Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“ sice čerpá inspiraci z náboženských témat a mytologie, zahrnuje prvky jako andělé, démoni a další nadpřirozené bytosti, ale nejedná se o historicky či nábožensky přesná fakta. Vše, co zde najdete, je pouhou fikcí – autorskou interpretací, která si bere inspiraci z různých zdrojů, ale volně si s nimi hraje.

Proto k tomuto příběhu přistupujte s otevřenou myslí a berte ho jako moji vlastní verzi těchto témat, nikoliv jako odraz skutečnosti. 

☆☆☆

Ostrov Nekros leží kousek za Ruskem, nedaleko Kamčatky, ale na mapách ho nenajdete. A není to náhoda... Mnozí tvrdí, že na tomto ostrově se nachází brána do pekel, a že samotné místo je prosyceno temnou magií. Navzdory těmto pověrám tu stále žije několik odvážlivců, kteří se nebojí čelit tajemstvím tohoto zapomenutého kouta světa, a dosud si na život na ostrově nikdo nestěžoval.

Ostrov je rozdělen do osmi krajů, přičemž každý z nich má svou vlastní, nezaměnitelnou atmosféru a estetiku. Některé části ostrova jsou zahalené tajemstvím a temnotou, jiné zase ohromují svou podivnou krásou, která dokáže fascinovat každého, kdo se na ně podívá.

Historie ostrova se opírá o starou legendu, která vypráví příběh o čarodějnici Orifiji. Ta byla kdysi pronásledována kvůli své magii a měla být upálena na hranici za své čáry. Během dlouhé honičky s královskou stráží, Orifija uprchla na loď, která ji odvezla pryč. Ačkoli její cíl byl neznámý, pomohl jí v útěku mladý, nově zaučený voják jménem Vanya. Tento chlapec nejen že Orifiji poskytl bezpečí, ale přibalil jí na loď i jídlo a pití, stejně jako vše potřebné k její cestě. Jak se později ukázalo, Vanya se díky své lásce k Orifiji začal zajímat o magii, a to ho navždy změnilo.

Po dlouhé plavbě Orifija přistála na neznámém ostrově, kde v té době vládla anglická dívka Aurora. Aurora, podobně jako Orifija, uprchla z rodné země, aby se vyhnula nucenému sňatku. Zatímco Orifija hledala pouze útočiště, na tomto novém místě se její srdce naplnilo nenávistí vůči těm, kdo její kouzla odmítali a kteří ji chtěli zničit. Vzplanula touhou po pomstě a po moci, a tak se rozhodla svržet Auroru z trůnu a převzít vládu nad ostrovem.

Orifija využila černé magie a vytvořila armádu, která se skládala z pouhých sedmi členů, ale tito bojovníci byli neobyčejně mocní. Byli to princové pekel – Nejstarší z nich byl Satan, následovaný Mammonem, Luciferem, Beelzebubem, Levianthanem (známým také jako Levi), Belphegorem a nakonec nejmladším Asmodeem.

Společně s Orifijou, která byla jejich vůdkyní, svrhli Auroru a její šlechtu a přivedli ostrov do chaosu. Obyvatelé byli zcela zaskočeni, jak rychle a bezohledně tento nový řád nastolil svou vládu, a ostrov se doslova otočil vzhůru nohama.

Tato legenda se táhne po ostrově již po staletí a je hluboce zakořeněná i v městě Bílina, jehož samotná podstata a historie jsou s touto legendou neoddělitelně spjaty. Bílina, krajské město, se vyznačuje bohatou atmosférou, která podtrhuje jeho tajemnou a ponurou povahu. Jeho nejvýraznějším bodem je hora, která se tyčí nad městem a podle pověstí ukrývá portál do pekel. Tento mystický vrch je známý v okolních městech a vesnicích, jako jsou například Pekelné vrchy, Stříbřice a Bílá Hora, kde hora skutečně stojí.

Nedaleko této majestátní hory se nachází tajemná brána, která nese název „Luciferova brána“. Tento název si vysloužila díky temným legendám, které se kolem ní po staletí tradují. Místní obyvatelé tvrdí, že brána nese jméno podle bájného prince Lucifera, bytosti, kterou na tomto ostrově kdysi stvořila mocná čarodějnice Orifija.

Na východ od tohoto města se rozkládá další významná osada – město Sněžnov. Od sebe je oddělují dva mohutné toky řeky, nesoucí ponurý název Satanova štěrbina. Toto krajské město je jedním z nejchladnějších míst na celém ostrově, kde zima nepolevuje ani během nejteplejších ročních období.

Stejně jako okolní vesnice a městečka – například Zimovětřice, Chladná Lhota, Mrazov či Ledotín – je Sněžnov po většinu roku zahalen do silné vrstvy sněhu. Sluneční paprsky se odrážejí od ledových krystalků a vytvářejí dojem třpytící se krajiny, která působí téměř pohádkově. Právě díky této ledové kráse se město stalo oblíbeným cílem turistů, kteří sem míří za zimními radovánkami – ať už jde o lyžování, bruslení nebo jiné sportovní aktivity spojené s chladným počasím. Sněžnov tak zůstává místem, kde si příroda podmanila čas a zima se zde stala nejen nevyhnutelnou součástí života, ale i jeho největším lákadlem.

Dalším z měst s velmi osobitou estetikou jsou Temnohvozdy, ležící nedaleko hlavního města Jabluněk. Toto tajemné město je zahaleno do hustého, neproniknutelného lesa zvaného Ticholes, který je opředen mnoha legendami a děsivými pověstmi. Říká se, že právě zde se koncentruje nejvíce negativní energie na celém ostrově.

Pokud byste měli dostatek odvahy a vkročili do Ticholesa, s velkou pravděpodobností byste narazili na bytosti, které nejsou zcela z tohoto světa – tvory neznámé a nepochopené, jakoby vzešlé z nočních můr. Jen málokdo se odváží do tohoto lesa vstoupit. Ti, kteří se o to pokusili, tam nikdy nezůstali dlouho. Podle místních obyvatel obklopí každého návštěvníka lesa podivná síla, neviditelný tlak na duši, který našeptává: „Odejdi.“ Ticholes zůstává jednou z největších záhad Temnohvozdů – nikdo neví, co se v jeho hlubinách skutečně ukrývá.

Samotné město Temnohvozdy působí chmurným a tíživým dojmem. Obloha tu bývá často zatažená a sluneční paprsky jen zřídka prorazí šedivý opar. Na střechách domů a v uličkách města sídlí hejna havranů, krkavců a vran – ptáků, kteří jsou odpradávna spojováni se smrtí a temnou energií. Nedaleké městečko Havraní Koruny, pojmenované právě po těchto opeřencích, je jejich nejhustějším útočištěm.

V okolí Temnohvozdů se nachází několik dalších měst a vesnic, z nichž každé má svůj jedinečný šarm. Například Vlčiháj, Dukelská nebo Doubravka, která se od ostatních výrazně odlišuje. Na rozdíl od svého temnějšího sousedství zde vládne klidnější a přívětivější atmosféra. Nachází se tu i park, který leží nedaleko říčky a působí jako ostrůvek zeleně uprostřed pochmurného kraje. Možná právě proto si ho mnozí obyvatelé Temnohvozdů vybírají jako místo k odpočinku – a snad i k úniku před tísnivou energií, která jejich domov obklopuje.

Hlavní město, které sousedí s několika dalšími osadami i s tajemnými Temnohvozdy, se rozkládá uprostřed ostrova a představuje jeho srdce. Toto město, známé jako Jabluněk, je centrem Nekrosu a jeho historie sahá až do dob vlády královny Aurory.

Celé město je zahaleno do pestrých odstínů podzimu – oranžové, zlatavé a rudé listy pokrývají ulice a po celém městě rostou mohutné stromy, jejichž koruny se sklánějí nad domy. Mezi nimi se vinou cestičky různorodých keřů a květin.

Obyvatelé Jabluňku jsou převážně zemědělci, farmáři a obchodníci, kteří se živí pěstováním a prodejem surovin. Ve městě a jeho okolí se rozprostírají rozsáhlá pole plná slunečnic, pšenice a vysoké kukuřice. Mezi nejznámější místa v okolí patří Javorové údolí, rozlehlá krajina posetá javorovými háji. Místní sem často chodí na pikniky, procházet se nebo jen v klidu relaxovat a vychutnávat si klidný nádech přírody.

Kromě své bohaté přírody a zemědělství se Jabluněk pyšní také prestižním vzdělávacím institutem. Gymnázium Černé hvězdy, považované za nejlepší školu na ostrově, přitahuje studenty nejen z Jabluňku, ale i z okolních měst a vesnic. Každé dítě zde prochází vzděláním, které je připravuje na budoucí život a pomáhá jim rozvíjet jejich schopnosti.

Nad hlavním městem se majestátně tyčí jedno z nejprestižnějších a nejbohatších sídel ostrova – Šlechtice. Toto město, plné luxusu a přepychu, je domovem výhradně těch nejbohatších a nejvlivnějších obyvatel. Každá jeho ulice, každý roh a každý detail zde vyzařuje noblesu, eleganci a výsostné postavení jeho obyvatel.

Jakmile do města vstoupíte, okamžitě vás pohltí jeho nezaměnitelná atmosféra. Jemný, teplý vánek se prohání mezi honosnými vilami a ulicemi vydlážděnými hladkým mramorem. Vzduch je prosycen vůní exotických květin, linoucí se ze zahrad, které lemují každou rezidenci. Každá budova je mistrovským dílem architektury – okázalé vily zdobí složité ornamenty, balkony s tepaným zábradlím a vysoká okna zakrytá hedvábnými závěsy.

V srdci města se nacházejí také slavné lázně, proslulé nejen svými léčivými účinky, ale i svou estetickou krásou. Jde o místo, kde se lidé nejen uzdravují, ale také relaxují a oddávají se chvílím naprostého klidu.

Šlechtice jsou rovněž centrem kultury a exkluzivního životního stylu. Luxusní butiky, galerie vystavují mistrovská umělecká díla a restaurace servírují pokrmy připravené těmi nejlepšími kuchaři.

Mezi další významná města v okolí patří: Zlatotín, Královce, Vavřinov a Klenotnice – každé z nich má svůj vlastní jedinečný charakter, noblesy a prestiže, jakou oplývají právě Šlechtice.

Nedaleko tohoto města byste našli skryté, téměř zapomenuté ostrůvky, kam jen málokdo zavítá. Jsou to místa zahalená tajemstvím a děsivými pověstmi, jejichž samotné názvy vzbuzují lidem mráz po zádech – Asmodeův prst a Mammonův desátek.

Podle legend si každý ze sedmi pekelných princů kdysi vybral specifické útočiště na tomto ostrově. Po Orifijině smrti se však jejich přítomnost zcela vytratila a zůstaly jen tyto oblasti. Nikdo přesně neví, co se s nimi stalo, ale říká se, že jejich stopy zde stále přetrvávají – skryté v samotné podstatě těchto míst.

Mezi Asmodeovým prstem a Mammonovým desátkem se nachází další ponuré místo známé jako Krkavčí hnízdo. Tento osamělý ostrůvek, který je součástí souostroví Nekros, působí prázdně a nehostinně. Na jeho vysušené půdě nenajdete nic než mrtvou zem a všudypřítomné ticho. A právě to ticho je tím, co děsí nejvíce.

Obyvatelé se tomuto místu vyhýbají, jak jen mohou. Nejde jen o jeho pustotu – je to strach z neznáma, z čehosi, co může pod povrchem číhat. Možná právě proto zůstává Krkavčí hnízdo jedním z mála neprozkoumaných míst v této oblasti. Co se tam ve skutečnosti skrývá? To zatím nikdo nezjistil. Nebo alespoň nikdo, kdo by se vrátil, aby o tom mohl vyprávět.

Kolem ponurého Průlivu Zatracených se na svěže zelené mýtině rozkládá malebné městečko Veselín. Ačkoliv by se podle názvu blízké řeky dalo očekávat spíše pochmurné místo, opak je pravdou – Veselín oplývá přívětivou atmosférou, laskavými obyvateli a nádhernou přírodou.

Celé okolí je protkáno sady ovocných stromů, jejichž větve se prohýbají pod váhou sladkých plodů, a rozlehlými loukami, které hrají všemi barvami květin. Krajina Veselína se plynule spojuje s nedalekým městem Vždyrozkvetlý háj, které svůj název získalo díky nekonečně zeleným trávníkům a pestré škále květin, které tu rozkvétají v jakémkoliv ročním období. Důvodem této přírodní anomálie je zvláštní magie, která se po celém ostrově šíří – způsobuje, že v některých oblastech panuje neustálé léto, zatímco jinde vládne věčná zima.

Veselín se nachází právě v zóně nekončícího jara. Jeho ulice lemují stromy s jemnými růžovými pupeny. Všude kolem se volně pohybuje lesní zvěř – drobní králíci, ladné srnky i klidně se pasoucí ovce. Obyvatelé Veselína jsou neustále v dobré náladě, jejich tváře zdobí upřímné úsměvy a každého příchozího vítají s otevřenou náručí.

Hlavním zdrojem obživy zdejších lidí jsou ovocné farmy, statkářství a pekařství. Po celém městečku se tak vznáší sladká vůně čerstvě upečeného chleba, koláčů plněných šťavnatými broskvemi a lahodných jablečných závinů. Celkově zde panuje radostná a svěží atmosféra, která se rozlévá i do okolních měst – Aprílov, Vždyrozkvetlý háj a Broskvovice –, avšak právě Veselín zůstává jejím srdcem. Místem, kde každý kout dýchá klidem, krásou a nekončícím jarem.

Teplo se rozprostírá i hned vedle Veselína, na západě, kde se nachází malebná písčitá oblast. Toto místo, známé jako Korálová zátoka, je skrytou perlou pro ty, kdo hledají klid a odpočinek. Pláž zde sice nebývá přeplněná lidmi, ale při troše pozornosti byste vždy našli někoho, kdo si sem přišel užít pohodu a sluneční paprsky.

Korálová zátoka je vyhlášená svým nekonečným teplem a příjemnou atmosférou. Horký písek se táhne podél pobřeží a omývají ho křišťálově čisté vody oceánu, do kterého se vlévá několik řek a činí zdejší vodu neobyčejně osvěžující.

Pláž je známá jako „Pláž věčného tepla“, a jak už její název napovídá, bez ohledu na roční období zde vládne stále příjemné horko. Slunce zde září vysoko na obloze, a i když se na jiných místech ochladí, zdejší klima zůstává stále teplé a přívětivé.

Při procházce po pláži lze v písku nalézt nespočet mušlí, jemně obroušených mořských sklíček a dalších pokladů, které sem vlny přinesly. Každý krok odhaluje drobné detaily, které dotvářejí kouzelnou atmosféru tohoto místa.

A jedním z nejzáhadnějších, i když zdaleka ne posledním místem na ostrově Nekros, je Ledová laguna – chladná, tajemná oblast, kde se moře zdá být téměř mrazivé a vzduch je prosycen děsivou prázdnotou. Podobně jako Korálová zátoka i tato laguna kdysi bývala malebnou pláží, než ji ovládla  čarodějnice Orifija. Od té doby se krajina proměnila k nepoznání.

Skrze tuto oblast protéká úzký průliv známý jako Leviatanův. Pobřeží lemují nebezpečné útesy a ostré skaliska, jejichž nestabilní svahy se pomalu drolí a s hrozivým rachotem se sunou na pevninu. Vzduch je zde chladný, neustále bičovaný prudkým větrem, který s sebou přináší ledové poryvy. Bouře se zde rodí z ničeho nic – obloha se během okamžiku zatáhne a voda se začne neklidně vzdouvat. Právě kvůli těmto častým a nepředvídatelným bouřím získal útes poblíž laguny své děsivé jméno – Útes bouří.

Ledová laguna je místem, kam se nikdo neodvažuje vkročit. Nejen kvůli jeho nehostinné povaze, ale i kvůli legendám, které ho obestírají. Samotný název průlivu má hluboký význam – Leviatan, v teologii a mytologii známý jako obrovský mořský démon. Pověsti o „mořském hadovi“, který prý číhá v hlubinách, vyvolávají v obyvatelích ostrova strach, a proto se této části pobřeží vyhýbají.

Atmosféra Ledové laguny je pochmurná a šedivá, jako by vystoupila přímo z hororového filmu. Nežije zde jediný tvor, jen vítr prohání chladné vlny... A přesto se šeptá, že právě zde se scházejí bytosti s magickým spojením k vodě – démoni, kteří ovládají oceánské proudy, příliv a odliv, nebo dokonce temnou vodní magii. Možná je toto místo pusté jen pro lidské oči, zatímco v hlubinách pod hladinou se odehrává něco, co smrtelníci nemají nikdy spatřit.

A toto je krátké shrnutí ostrova Nekros! Tajemného místa, kde se odehrává celý příběh projektu Tajemství skrytá za zrcadly. Samozřejmě, tohle zdaleka není všechno – mnohé detaily se mohou v budoucnu změnit, rozšířit nebo vyvinout jiným směrem.

Zde však najdete základní charakteristiku klíčových oblastí ostrova, které hrají zásadní roli v samotném ději. Je docela pravděpodobné, že se v budoucnu dočkáte i samostatného příspěvku věnovaného každé oblasti zvlášť, kde se ponoříme ještě hlouběji do historie jednotlivých krajů. Ale to vše ukáže čas…

Sopphie D‘arelle

 

Sopphie D‘arelle

[soufí dlér]

Pohlaví: Žena

Druh: Člověk

Národnost: Francie

Narozeniny: 11. Listopad ♏

Věk: 18 let (v průběhu série stárne)

Bydliště: Šlechtice, Královce / na Ostrově Nekros

Orientace: Finromantický Asexuál

Povolání: Student (po dokončení školy bude pracovat v kavárně jako servírka a později jako umělkyně (pro děj nedůležité)

VZHLED

Sopphie má dlouhé, jemně vlnité blond vlasy, které jí sahají až k pasu a mají svěží, téměř platinový odstín. Nejčastěji je nosí rozpuštěné. Její oči jsou bledě modré, v odstínu připomínajícím letní oblohu, což se skvěle doplňuje s její světlou pletí, která má jemný, téměř porcelánový nádech. Tento kontrast je umocněn drobným zlatým korálkem, který zdobí její nos, stejně jako šperk v pupíku. Její rty, přirozeně světle růžové, si často zvýrazňuje leskem.

Sopphie měří přibližně 170 cm. Co se týče jejího stylu, preferuje světlé a čisté tóny, přičemž bílá barva se v jejím šatníku objevuje nejčastěji. Její outfity nikdy nepůsobí přehnaně nebo rušivě. Nemá zájem o módní extrémy a spíše než sledování nejnovějších trendů, dává přednost pohodlí a praktičnosti. Oblečení si vybírá podle toho, co jí šatník zrovna nabízí a co jí umožňuje cítit se sebejistě a pohodlně.

Její každodenní outfit je jednoduchý, ale vkusný – typicky si obléká bílý top, ke kterému přidá hebkou, chlupatou vestu a klasické zvonové džíny, jež podtrhují její nenucený, ale přesto velmi stylový vzhled. I když sama o sobě netvrdí, že by byla velkou módní nadšenkyní nebo vizážistkou, na první pohled je zřejmé, že její oblečení pochází z kvalitních a pečlivě vybraných kousků. Celkově působí upraveně a luxusně, ale nikdy není záměrem jejího stylu zbytečně upoutávat pozornost – její vzhled je spíše o tom, že v něm vypadá přirozeně a vyzařuje klidnou sebejistotu.

Krevní skupina: Skupina A+

Alergie: Žádné

Fyzická postižení: Žádná

Preferovaná ruka: Pravá

Medikace: Antidepresiva

Obavy/fobie: Sopphie je zahalena obavami o svou budoucnost. Nezadržitelně ji přepadá otázka: Co bude dál? Zůstane taková, jaká je teď, nebo se něco změní? A pokud ano, bude to k lepšímu, nebo horšímu? Hluboko v sobě touží dokázat ostatním, že je schopná něčeho velkého. Má silnou potřebu ukázat svou hodnotu, ale zároveň ji trápí strach, že není dost dobrá pro lidi, kteří jsou jí blízcí. Tento vnitřní boj ji neustále pronásleduje. Chce se vyrovnat těm nejlepším.

Sopphie také trpí strachem z náhlých změn. Změna prostředí ji naučila, že nikdy neví, co jí přinese další den. Tato zkušenost v ní vzbudila strach, že ji život překvapí něčím, na co nebude připravena, a že ji nečekané situace zaskočí. V jejím světě panuje touha po stabilitě a jistotě, ale ví, že se jí to jen těžko podaří udržet. I když se bojí, že nebude dostatečně dobrá, stále touží dokázat sobě i ostatním, že má co nabídnout.

Kuřák?  Ano.

Uživatel alkoholu? Ne.

Uživatel drog? Ne.

Závislosti: Nikotin, Cigarety, Kofein...

Duševní či mentální poruchy: Deprese, lehké ptsd

OSOBNOST

Sopphie je tichá a introvertní dívka, která se v sociálních situacích drží spíše v ústraní. Nevyhýbá se lidem ze strachu nebo nejistoty, ale spíše z vlastního rozhodnutí – jednoduše necítí potřebu si budovat přátelství. Podle ní by ji jen zdržovalo na cestě k jejím cílům. Přesto, i když si udržuje odstup, v hloubi duše touží po někom, kdo by ji skutečně chápal a podporoval – někdo kromě její matky.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tráví veškerý čas zavřená doma, vycházejíc jen na krátké procházky – například pro kávu. Lidé, kteří ji znají pouze letmo, si ji tak i pamatují. Pravda je však trochu jiná. Sopphie miluje čas strávený venku, jen ne tam, kde by ji mohli ostatní zahlédnout. Nedaleko školy se nachází opuštěný kout, kam nikdo nechodí – její útočiště. Právě tam tráví většinu svého volného času, skrytá před zraky ostatních, v tichu a s cigaretou mezi prsty.

Její osobnost je chladná - málokdy dává najevo jakékoliv silné emoce a jen těžko se dá odhadnout, co se jí honí hlavou. Působí odměřeně a rezervovaně, jako by ji svět kolem ní ani trochu nezajímal. Možná je to jen obranný mechanismus, nebo možná opravdu věří, že blízké vztahy nejsou pro ni. Ať už je pravda jakákoli, Sopphie je jako uzamčená kniha, do které málokdo dostane příležitost nahlédnout.

Mbti: intp

Má ráda: Kávu, procházky přírodou, umění – miluje návštěvy galerií, kde se nechává inspirovat malbami, sochami a dalšími formami kreativního vyjádření, pokuřování na svém balkoně nebo na svém komfortním místě, je to osoba, která si váží svého času o samotě, kdy se může věnovat četbě knih a ponořit se do světa literatury, zajímá se také o kulturu, a proto si ráda dopřává návštěvy muzeí, miluje francouzskou kuchyni, zejména pokrmy, které jí připomínají elegantní atmosféru Paříže...

Nemá ráda: Sopphie má složitý vztah se svým otcem a jeho chování ji činí nesmírně těžko na srdci, kromě toho je velmi citlivá na velký hluk a otravné lidi kolem sebe, což jsou často její spolužáci, nebo její matka, která se snaží navázat s ní bližší vztah, i přesto, že Sopphie její pokusy několikrát odmítla...

Sopphie také nemá ráda magii a vše, co souvisí s nadpřirozenem, je přesvědčená, že jde o výmysly, které nemají žádné logické vysvětlení, i když sama byla svědkem několika záhadných a nevysvětlitelných jevů, které její přesvědčení zpochybňují, co se týče jídla a nápojů, Sopphie není fanouškem pálivých jídel ani příliš hořkých chutí, ačkoli si velmi oblíbila kávu, dále nemá ráda pochmurné počasí, které jen ještě více zhoršuje její náladu, i když i bez něj je často ve špatné náladě...

Zájmy: Kdysi pro ni bylo umění neodmyslitelnou součástí života – milovala kresbu i malbu na plátno. S příchodem puberty však její nadšení postupně utichalo a začala se od malování vzdalovat. Zlom nastal ve chvíli, kdy se s matkou přestěhovala do nového prostředí. Od té doby už nevzala štětec do ruky. Místo umění se její pozornost přesunula jinam – do světa knih a studia, které se staly její novou vášní.

Schopnosti: Ačkoli nepatří mezi největší nadšence do sportu, v některých disciplínách přirozeně vyniká – zejména v běhu a také v gymnastice. Její skutečně největší předností je však talent pro kreslení, který doplňuje výjimečné kreativní myšlení.

Silné stránky: Sopphie vyniká mimořádnou schopností osvojit si prakticky jakékoli nové znalosti. Jakmile se ve škole setká s novou látkou, doma se ihned po příchodu pustí do učení a velmi rychle si ji osvojí. Díky tomu pro ni studium nepředstavuje žádnou překážku, ba naopak – nové informace vstřebává s neobyčejnou lehkostí.

Nejvíce ji fascinují cizí jazyky, historie, umění a ekonomie. Přestože logické myšlení nepatří mezi její nejsilnější stránky, s financemi dokáže zacházet překvapivě dobře. Stejně tak exceluje v literatuře a gramatice, kde uplatňuje svůj cit pro jazyk a schopnost precizního vyjadřování.

Její mozek pracuje s neuvěřitelnou rychlostí – dokáže okamžitě zpracovat nové informace a efektivně je využít. To jí umožňuje nejen skvěle zvládat školní povinnosti, ale také vynikat v oblastech, které ji skutečně zajímají.

Slabé stránky: Sopphie je vynikající studentkou s mimořádně bystrou myslí, která dokáže rychle pochopit nové informace a zvládá náročné akademické výzvy. Přesto však logické myšlení představuje její slabší stránku. Není to tak, že by nezvládla jednoduché úkoly – základní příklady dokáže vyřešit bez větších potíží. Jakmile však přijde na složitější logické problémy vyžadující hlubší analýzu, začíná mít potíže a potřebuje výrazně více času na jejich řešení.

Kromě toho se Sopphie v poslední době téměř úplně stáhla ze sociálního života. Nemá problém s komunikací ani s vyjadřováním svých myšlenek, ale nevyhledává společnost a drží se dál od větších skupin lidí. Sama od sebe rozhovory nezačíná, ačkoliv když už s někým mluví, její projev je jasný a srozumitelný.

Další oblastí, kde naráží na určité překážky, je samostatnost. Vyrůstala v bohaté rodině, kde jí rodiče poskytovali veškeré pohodlí a starali se o ni tak pečlivě, že ji téměř nevedli k nezávislému životu. Kvůli tomu má nyní obtíže s každodenními praktickými úkoly a stále se učí, jak se o sebe postarat sama.

Oblíbená barva: Bílá

Oblíbené zvíře: Lasice

Oblíbené jídlo: Francouzské profiterolky

CHOVÁNÍ

Jak postava relaxuje? Sopphie byste často našli na balkoně svého bytu, kde si užívá chvíle klidu s cigaretou v ruce, nebo nedaleko školy na svém oblíbeném místě, kam chodí, když si potřebuje pročistit hlavu a být na chvíli sama. Vyhýbá se rušnému davu a hledá tiché kouty, kde ji nikdo neruší. Pro ni je kouření nejen zvykem, ale i způsobem, jak se odreagovat od stresu a myšlenek, které ji tíží. Krabička cigaret je pro ni společníkem v momentech, kdy potřebuje na chvíli vypnout a utéct od okolního světa

Reputace: Sopphie na škole nepatří k těm, které by byly středem pozornosti. Ne, že by ji nikdo neznal – spíše bývá často v pozadí, drží si odstup a příliš se nesnaží zapojit do větších skupin. Je známá především jako kuřačka, která si schovává cigarety nedaleko školy, kde si v klidu může zapálit. I když se snaží zakrýt zápach cigaret silným parfémem, nikdo si její závislost na kouření nemůže nevšimnout. Co se týče jejího akademického života, je velmi inteligentní a její známky jsou vždy výborné. Přesto si nikdy nebuduje image šprtky; zůstává skromná a nevyhledává pozornost. Po incidentu s Natalyou, kdy to byla právě ona co o Natalyi šířila drby o čarodějnictví, se na chvíli stala středem pozornosti. Jak ale čas plynul, zvěsti ustaly a Sopphie se opět vrátila do své role tiché, ale brilantní studentky.

I přesto, že se drží spíše stranou, není v očích ostatních přítěží. Lidé ji respektují pro její rozum a často ji vyhledávají, když potřebují pomoc s učením nebo vysvětlením složitých témat. Sopphie je ochotná pomoci, aniž by se snažila vyčnívat. Sopphie je vždy ochotná ostatním podat pomocnou ruku.

Sebepojetí: Sopphie se vnímá jako pouhou přítěž pro společnost. Připadá si nevýrazná, nezajímavá a budoucnost ji děsí. Každý den pro ni znamená jen čekání na to, co s ní bude dál, jako by neměla žádnou kontrolu nad svým osudem. Přesto si hluboko uvnitř uvědomuje, že kdyby se tolik neštítila lidí, mohla by dosáhnout něčeho víc. Ví, že v sobě má potenciál být lepší než ostatní, že by mohla vyniknout. Jenže se rozhodla jinak. Raději zůstává v ústraní, kde je pro ni vše bezpečnější, i když možná méně naplněné.

Když je šťastná: Sopphie v posledních letech příliš často neprojevuje radost – její kamenný výraz působí, jako by v sobě všechny emoce uzamkla. Není snadné poznat, co se v ní odehrává. Přesto existují dny, které jsou pro ni alespoň o něco lepší než ty ostatní. Právě v takových chvílích se rozhodne opustit svůj obvyklý úkryt a vydá se do kavárny. Tam si vychutnává svou oblíbenou kávu, zatímco tiše sleduje ruch venkovního světa.

Když je smutná: Na první pohled by si nikdo nevšiml, že v sobě nosí tolik smutku. Umí ho skrýt dokonale. Ve skutečnosti však její smutek není tichý a melancholický, ale spíše propletený s frustrací a potlačovaným hněvem. Nikdy nedovolí, aby ji někdo viděl plakat. Slzy jsou pro ni soukromou záležitostí, něčím, co nepatří na oči druhých. Když už cítí, že se blíží okamžik, kdy by mohla povolit, zavře se do svého pokoje. Jen tam si může dovolit shodit masku a nechat svou náladu postupně odeznít – v tichu, o samotě, někdy jen s vlastními myšlenkami, jindy s cigaretou mezi prsty.

Když je naštvaná: Sopphie je velmi citlivá, i když se to snaží nedávat najevo. Když se v ní nahromadí příliš mnoho vzteku, nedokáže ho ovládnout. V očích se jí objeví slzy, i když by je tam nejraději neměla. V těchto chvílích ztrácí kontrolu – reaguje impulzivně a chová se téměř jako dítě, které nedokáže své pocity usměrnit. Jindy naopak reaguje úplným uzavřením do sebe. Uraženě mlčí, trucuje a odmítá s kýmkoli komunikovat, jako by se snažila potrestat nejen ostatní, ale i samu sebe. Její způsob vyrovnávání se s emocemi je často extrémní, a přestože by si přála být vyrovnanější, zatím se jí to nedaří.

Když je v rozpacích: Mluvení se pro ni stává téměř nemožné. Pokud se snaží něco říct, často začne větu a nedokončí ji, nebo si začne v polovině slova protiřečit. Hlas jí klesne na sotva slyšitelnou úroveň, nebo naopak sklouzne do nervózního smíchu, který zní nuceně a nepřirozeně.

Když žárlí: Sopphie je jako tichý predátor, trpělivě čekající na správný okamžik k útoku. Navenek může působit klidně, možná až nenápadně, ale uvnitř v ní dřímá směs žárlivosti a pomstychtivosti. Pokud se v jejím okolí objeví někdo, koho vnímá jako konkurenci nebo na koho žárlí, dokáže být chladnokrevně zákeřná.

Její pomsta je pečlivě promyšlená a provedená s precizností. Začíná to pomalu se šířícími drby, které nenápadně podkopávají pověst vyhlédnuté oběti. Její zbraní není síla, ale manipulace. Plánuje každý krok s přesností, přičemž si dává pozor, aby její vlastní jméno nikdy nevyplulo na povrch. Ten, koho se rozhodne zničit, často ani netuší, odkud přišla rána.

Když je zamilovaná: Sopphie je asexuální, což neznamená, že by si nikdy nepřála být ve vztahu nebo najít svého ideálního partnera, se kterým by mohla strávit celý život. Naopak, touží po hlubokém a upřímném spojení, ale zároveň se drží dál od lidí, kteří považují sex za nejdůležitější součást vztahu. Pro ni je klíčové, aby vztah byl založen na vzájemném respektu, porozumění a citové blízkosti, nikoli na očekáváních spojených s tělesnou intimitou.

Je velmi citlivá, pokud jde o lásku, a často má potíže rozeznat, zda to, co k druhým cítí, je skutečná láska, nebo jen hluboká ochota a upřímnost. Když ale k takovému prožitku dojde, je naprosto loajální a oddaná svému partnerovi. Miluje ho bezvýhradně. Láska pro ní není jen slovo, ale hluboký závazek, který pro ni má velký význam.

Když je unavená: Neustálý boj s vlastními problémy ji vyčerpává natolik, že se často cítí unavená, bez energie a jakékoli motivace. Aby unikla tíživé realitě a dala odpočinout své mysli, hledá útočiště v posteli, kde se může alespoň na chvíli izolovat od světa. Pokud se jí však nedostane klidu, po kterém tolik prahne, její frustrace rychle narůstá. V takových chvílích bývá podrážděná, často až nesnesitelná. Lidé v jejím okolí se tak nechtěně stávají terčem jejího špatného rozpoložení – zejména její matka, která se jí snaží pomoci, ale místo vděku se od Sopphie dočká spíše odsekávání a podrážděných reakcí.

Když je nervózní: Když Sopphie znervózní, její obvykle bystré a plynulé vyjadřování se rozpadá. Slova se jí zamotávají na jazyku, hlas se jí láme a každá věta je pro ni boj. Koktá, zadrhává se a nedokáže najít ta správná slova, natož aby pronesla něco vlídného.

Když je sama, neklid v ní sílí. Nedokáže se soustředit, a tak bezcílně pobíhá z místa na místo, neschopná najít klid. Jedinou věcí, která jí připadá jako úleva, jsou cigarety. Zapaluje si jednu za druhou v marné snaze zahnat napětí, které jí svírá hruď. Každý vdech kouře jí má přinést úlevu, ale ve skutečnosti se uklidnění nedostavuje – jen dočasné otupení.

Když se nudí: Sopphie se téměř nikdy nenudí. Vždy si najde způsob, jak využít svůj čas a najít nějakou činnost, která ji zaujme. Nejčastěji se uchyluje k čtení, které je jejím oblíbeným způsobem, jak se ponořit do jiného světa. Jakmile pocítí náznak nudy, okamžitě sáhne po knize nebo se vrhne do učení. Tato schopnost zůstat aktivní a soustředěná jí umožňuje vyhnout se pocitu prázdnoty a využívat čas produktivně.

BIOGRAFIE

Sopphie se narodila 11. listopadu, do bohaté rodiny a od malička jí nic nechybělo. Celé své dětství prožila se svými rodiči ve Francii, kde si až do rané puberty užívala poměrně klidný a bezstarostný život. Její rodiče ji milovali nade vše a snažili se jí dopřát co nejlepší výchovu. Přestože pocházeli z bohatých poměrů, jejich jmění nebylo výsledkem dědictví či náhodného štěstí, ale poctivé a dobře placené práce. Pečlivě dbali na to, aby jejich dcera vyrůstala v láskyplném prostředí, kde se naučí nejen dobrým mravům, ale také úctě k hodnotám, které je dovedly k úspěchu.

Sopphie už od malička vyrůstala obklopená uměním, které se stalo její vášní. Život v Paříži její lásku k malbě a kresbě ještě více prohloubil. Největším vzorem pro ni byl její otec, který ji k umění přivedl a stal se její múzou.

Její rodiče ji v jejím nadšení plně podporovali, a tak ji přihlásili do různých kroužků, kde mohla své schopnosti zdokonalovat. Byla dobrá natolik, že její talent začal vynikat mezi ostatními.

Když dosáhla rané puberty, přibližně ve věku 11 až 13 let, rodiče se rozhodli ji přihlásit do prestižní umělecké soutěže. Sopphie z toho byla nadšená a sama toužila zúčastnit se – byla to pro ni příležitost ukázat, co dokáže. Jako doprovod chtěla po svém boku jediného člověka, který pro ni v umění znamenal nejvíce – svého otce. Byl to právě on, kdo jí ukázal krásu umění, a proto si neuměla představit, že by tam šla s někým jiným.

Ještě než soutěž stihla začít, Sopphie náhodou nachytala svého otce s jinou ženou. Ta bolest byla zdrcující. Člověk, kterého obdivovala a který měl být její největší oporou, ji najednou zradil. V té chvíli se jí celý svět převrátil naruby. Smutek a zklamání v ní zanechaly hlubokou ránu – místo nadšení a očekávání cítila jen prázdnotu. Její sen, který do té doby tak vášnivě následovala, se rozplynul. Od toho dne se rozhodla, že se umění už nikdy ani nedotkne.

Po všech těchto událostech dospěla její matka k nevyhnutelnému rozhodnutí – ukončit manželství a odstěhovat se co nejdál od jejího otce, aby už nikdy nemohl Sopphii ublížit. Doufala, že nový začátek přinese klid a bezpečí, avšak pro Sopphii to znamenalo něco zcela jiného.

Společně se přestěhovaly na ostrov Nekros, místo vzdálené a pro ni naprosto cizí. Právě tady se u ní začaly projevovat první příznaky deprese. Její život, který kdysi měla pevně v rukou, se najednou zhroutil. Už to nebyla ta veselá dívka plná smíchu a radosti, naopak, začala se čím dál více uzavírat do sebe. Smích, který byl kdysi její součástí, téměř vymizel a její tvář byla stále častěji zahalena smutkem a prázdnotou.

Navíc se začala odcizovat i své matce. Přestože věděla, že vše dělá s dobrým úmyslem, vnímala její rozhodnutí jako zradu. To ona ji donutila opustit Paříž – město, které Sopphie tak milovala, místo plné vzpomínek a života. A teď? Ocitla se na neznámém ostrově, který jí byl cizí a postupně si k němu vypěstovala hlubokou nechuť.

Když Sopphie nastoupila na Gymnázium Černé Hvězdy, školu, která se nacházela na ostrově, nikdy nevyhledávala společnost. Stála spíše v pozadí, stranou od ostatních, a většinu svého času věnovala studiu. Bylo to pro ni útěkem, způsobem, jak se distancovat od reality, která ji často děsila a mátla. Její život byl o četbě, úkolech a předmětech, které jí umožnily alespoň na chvíli zapomenout na to, jak se cítila ve společnosti.

Avšak po nástupu do třetího ročníku nastal zvrat – nejen pro ni, ale pro všechny studenty této školy. Natalya, která byla pro Sopphie jen další spolužačkou, se náhle stala středem pozornosti, ale ne tím způsobem, jaký by si přála. Místo respektu se jí dostávalo ještě většího posměchu a ponižování než kdy předtím. Sopphie totiž na Natalyi žárlila. I když byla její spolužačka vystavena posměškům, nadávkám a úšklebkům, měla něco, co ona nikdy neměla – přátele. Lidi, kteří jí stáli po boku, kteří ji chránili a kteří ji podpořili v těžkých chvílích, jako byly právě tyhle. To byla věc, kterou Sopphie nikdy nezažila. Jako malá byla vždy obklopena obdivovateli, kteří se zajímali především o její talent a umění, ale nikdy ne o ni jako o osobu. Nikdy by se jí nestalo, že by ji ti samí lidé, co ji obdivovali, v těžkých chvílích obhajovali nebo se jí postavili na ochranu. 

Sopphie toužila po tom, co měla ona. Myslela si, že pokud začne o ní šířit pomluvy, získá si pozornost ostatních a konečně si najde přátele. Doufala, že se lidé odvrátí od Natalyi a obrátí se k ní. Jenže realita byla jiná. Její plán nefungoval – ve škole se k ní všichni chovali stejně jako dřív. Namísto toho, aby si získala obdiv a uznání, jen zkomplikovala vztahy mezi spolužáky. Jediným výsledkem bylo, že si mohla být jistá jednou věcí: s Natalyií se nikdo jiný, kromě Rose a Miyu, jejích nejlepších kamarádek, bavit nebude.

Cestou ze školy se jí zjevil démon Kali – bytost, jejíž existenci by dříve považovala za pouhý výmysl. Sopphii nikdy nenapadlo, že by magie mohla být skutečná. Kali k ní promluvil a jeho slova zasáhla přímo do černého: problém nebyl v lidech kolem ní, ale v ní samotné. Byla to ona, kdo se uzavřel před světem. Pokud chce změnu, musí ji iniciovat sama. Musí se otevřít ostatním, aktivně usilovat o vztahy a nebát se udělat první krok.

Sopphie najednou pochybovala nejen o svém pohledu na magii, ale i o sobě samé. Kali jí odhalil pravdy, které se týkaly nejen jí, ale i její rodiny.

Pod tímto novým poznáním se rozhodla, že se Natalyi omluví. Věděla, že to, co udělala, nebylo správné, a i když si to nerada přiznávala, cítila výčitky. Jenže Natalya její omluvu nepřijala. Jak by mohla? Celá škola o ní teď věděla věci, které nebyly pravdivé, a to jen kvůli Sopphiiným lžím. Opravdu si mohla myslet, že jedno prosté „promiň“ to všechno napraví?

Tahle reakce Sopphii vytočila. Byla tvrdohlavá, hádavá a odmítala přijmout fakt, že by za situaci mohla nést plnou zodpovědnost. A i když se pokusila o omluvu, ve skutečnosti nebyla upřímná. Možná se jen snažila zahladit následky svého činu, aniž by skutečně litovala. Možná ji jen štvalo, že se věci nevyvíjejí podle jejích představ.

Když Sopphie začala na Natalyi vykřikovat ty nejrůznější nesmysly, veškerá pozornost se upřela právě na ni. Jenže ne tím způsobem, jaký si představovala. Místo obdivu a podpory viděla v očích svých spolužáků nejistotu, šok a možná i opovržení. V tu chvíli si uvědomila, že se právě postavila do toho nejhoršího světla. Její plán nevyšel, místo triumfu přišlo jen obrovské ponížení.

Cítila, jak jí hoří tváře hanbou, a aby nemusela čelit dalším pohledům, rychle se otočila a s hlavou sklopenou vyběhla na školní toalety. Potřebovala se uklidnit a zpracovat, co se právě stalo. Jenže místo kýženého klidu ji tam čekalo něco jiného. Někdo jiný. Ziophor. Stál jí v cestě, jako by na ni čekal.

Tohle setkání jí dodalo poslední kousek skládačky. Na tomto ostrově se skutečně nacházela temná magie a bytosti ze světa kouzel.

☆☆☆

Po nástupu nových prváků se Sopphie nečekaně ocitla v hledáčku jedné z nich – Xeny. Nebylo to přátelství na první pohled, vlastně spíš naopak. Sopphie si našla svůj únikový prostor za školou, kde si v tichosti vychutnávala cigaretu a utíkala před realitou. A právě tam ji Xena poprvé vyrušila.

Sopphie si ji okamžitě změřila pohledem – způsob, jakým se oblékala, jí neseděl, a už jen fakt, že narušila její útočiště, ji dráždil. Automaticky se k ní začala chovat chladně a odtažitě, dávala jí jasně najevo, že o společnost nestojí. Byla zbytečně nepříjemná, snažila se ji odradit, ale Xena se nenechala odbýt.

Chodila za ní pravidelně, ať se jí to líbí nebo ne. Zatímco Sopphie se uzavírala do sebe, Xena neúnavně hledala cestu dovnitř.

A pak se něco změnilo. Sopphie pochopila, že tyhle interakce jen tak neskončí, že se jim nevyhne, a tak pomalu začala polevovat. Konverzace mezi nimi se postupně prodlužovaly, už nebyly tak jednostranné. A nakonec… Sopphie přestala bojovat úplně.

Než si to uvědomila, Xena se stala její nejlepší kamarádkou. Nebyl to okamžitý zlom, ale pozvolný proces, který nenápadně měnil její pohled na svět. Sopphiin život začal nabírat jiný směr. Najednou už vše nevypadalo tak černobíle.

VZTAHY

Jedná se o vztahy mezi postavami které jsou klíčové pro vývoj děje – mohou se časem změnit. Zároveň se mohou objevit nové postavy

Xena Fox

Xena byla první člověk, o kterém mohla Sopphie říct, že je její kamarádka. Zpočátku se od ní, stejně jako od všech ostatních lidí, držela zpátky. Bylo pro ni přirozené stavět kolem sebe bariéry a udržovat si odstup – vždyť takto fungovala odjakživa. Jenže Xena byla jiná. Nepolevovala, nenechala se odradit a postupně si našla cestu k Sopphii navzdory jejímu počátečnímu odporu. Co začalo jako nechtěné narušení jejího bezpečného a osamělého světa, se nakonec proměnilo v pevné přátelství. Xena se stala někým, komu mohla Sopphie věřit – její nejlepší kamarádkou.

Díky Xeně se Sopphie také přestala tolik bát odlišnosti. Zpočátku nechápala její styl – proč nosila takové věci? Proč se oblékala jinak než ostatní? Připadalo jí to zvláštní, možná i trochu nesmyslné. Ale postupem času pochopila, že právě takto se Xena vyjadřovala, že to byl způsob, jakým ukazovala světu, kdo doopravdy je. A najednou už jí to nepřipadalo zvláštní – naopak. Začala lidi s jedinečným stylem obdivovat a učila se vnímat rozmanitost jako něco krásného, ne jako něco, čeho by se měla bát.

Natalya Serebrova

Vztah mezi Sopphie a hlavní hrdinkou, Natalyou, byl od začátku odměřený. Natalya si o ní zprvu nemyslela nic zvláštního – Sopphie se držela stranou, příliš se neprojevovala a působila jako tichá, inteligentní introvertka. Nebyla pro ni ničím výrazná, jen někdo, kdo se pohybuje v jejím okolí, aniž by vzbuzoval větší pozornost.

To se ale změnilo po incidentu, který Sopphie vyvolala. Najednou na ni Natalya pohlížela jinak – s nedůvěrou. Nedokázala pochopit, co ji vedlo k tomu šířit o ní pomluvy. S časem však začala vidět věci jinak. Došlo jí, že Sopphie není špatná – jen zmatená a nepochopená. Přesto v ní stále přetrvával jistý vnitřní odpor, něco, co jí bránilo cítit k ní opravdovou náklonnost. Ale i tak se rozhodla jí pomoct. Nechtěla, aby skončila špatně.

I když mezi nimi nikdy nevzniklo skutečné přátelství, postupně se naučily jedna druhou respektovat. Nevedly spolu dlouhé rozhovory, často si sotva vyměnily pár slov, ale to tiché porozumění mezi nimi nakonec přece jen vzniklo.

Kali

Sopphie a tento záhadný démon spolu měli mnohem víc společného, než by si kdy dokázala představit. Ukázalo se, že tajemná žena, kterou jednou přistihla se svým otcem, nebyl nikdo jiný než Kali.

Kali to ale neudělal proto, aby Sopphii ranil – i když démoni jsou známí svou krutostí a neústupností, jeho motivace byla jiná. Chtěl, aby pravda konečně vyšla na povrch. Sopphiin otec nebyl dokonalý muž, jak si ho celý život idealizovala. Ve skutečnosti svou manželku podváděl už celé roky, a to s různými ženami. Kali, jako démon, který vidí nespočet možných budoucností, věděl, jak tahle situace dopadne. Rozhodl se proto zasáhnout a otce potrestat – ne však přímo, ale skrze odhalení jeho činů.

Sopphie tomu nechtěla uvěřit. Odmítala si připustit, že by její otec mohl být někým takovým. Věděla, že to, co udělal, je neodpustitelné, ale přesto v sobě nedokázala zadusit lásku k němu. Byl to její otec. Muž, ke kterému roky vzhlížela, který ji inspiroval, který byl nejen rodičem, ale i její múzou. A teď, když se dozvěděla pravdu, její dokonalý obraz o něm se rozsypal na tisíc kousků. Cítila v sobě tíhu, kterou nedokázala pojmenovat – směs zrady, bolesti a zklamání...

Co se týče jejího vztahu s Kalim, byl… zvláštní. Dalo by se říct, že byl neutrální. Nebyli přátelé, ale ani nepřátelé. Kali byl první bytostí ze světa magie, se kterou se setkala, a právě díky němu začala pochybovat o svém dosavadním postoji k nadpřirozenu. Přesto se rozhodla držet si od těchto věcí odstup. Na rozdíl od minulosti ji už neprovázel strach, jen jakási opatrná lhostejnost. Svět magie jí byl stále cizí, ale už ho neodmítala tak radikálně jako dřív.

Ziophor

Původně měl Ziophor na svém seznamu cílových osob právě Sopphie. V tu dobu, kdy se Natalya a její rodina chystali na výlet, byla Sopphie ve velmi tísnivé situaci. Celý její život, jakoby se jí rozpadal pod rukama, a ona sama se cítila, jako by každým dnem padala hlouběji do temnoty. Deprese ji trápily už roky, a vše kolem ní se zdálo být pouze opakováním stále stejného nekonečného cyklu. Dny plynuly bez jakéhokoliv pokroku, a Sopphie neměla sílu na to, aby se pokusila změnit svůj život nebo svůj osud. Byla vyčerpaná, ztracená v beznaději a v hlubokém přesvědčení, že takto už dál nemůže pokračovat.

Ziophor, démon, který se specializoval na duše v zoufalství, si skrytě užíval takové situace. Byl to přesně typ člověka, na kterém mohl parazitovat – slabí, zranitelní, ztracení lidé, jako byla Sopphie. Z pozadí, skrývající se v temnotě, pozoroval její rozhodující momenty, kdy stála na kraji svého balkonu, váhající mezi životem a smrtí. Číhal na tuto příležitost, kdy by mohl konečně zasáhnout, převzít její duši a vtáhnout ji do své moci.

Ale v osudový moment, kdy se Sopphie chystala ukončit svůj boj s životem, vstoupila do jejího pokoje její matka. Ta si všimla, že něco není v pořádku, a včas ji zachytila, než by se Sopphie dostala na samý okraj. Tato záchrana démona přiměla, aby se obrátil na jiný cíl. Když selhal ve své snaze o Sopphii, jeho pozornost se přesunula na Natalyu.

V druhém příběhu Sopphie nevěřila pověrám a historkám, které kolovaly o sadistickém démonovi, jenž údajně měl stát za nočními můrami všech. Sopphie tomu odmítala uvěřit, ale Ziophor se rozhodl vzít věci do vlastních rukou a ukázat Sopphii, že to není jen pověst. To ona měla být původně terčem jeho temné moci…

Aisha Anaka

I když Aisha nebyla první, kdo se pokusil zmanipulovat ostatní žáky a poštvat je proti Natalyi, rozhodně patřila mezi hlavní pachatelky. V prvním příběhu, i když vše, co se odehrávalo, bylo jen snem, vystupovala jako manipulativní zmije, která svou krásou a šarmem omotala každého, kdo jí přišel do cesty. Aisha měla nepopiratelný talent zaujmout a ovládnout každou situaci. Za vším tím šílenstvím a pomluvami však stála Nikol Yaneva, která byla skutečným iniciátorem celého konfliktu. Aisha však byla její pravá ruka – bez ní by Nikol jen těžko dosáhla takového vlivu.

S opojnou kombinací popularity, bohatství a neuvěřitelné krásy měla Aisha všechno, co by si mohla přát. Sopphie byla jednou z těch, které se staly jejími oběťmi. I když si to nechtěla přiznat, kdyby nebylo její touhy po uznání a touhy zařadit se mezi "ostatní", možná by nikdy o Natalyi nešířila nepravdivé pomluvy.

Na začátku měla Sopphie k Aishe odměřený vztah. Byla si vědoma jejího manipulativního chování, ale zároveň si užívala pocit, že se pohybuje na vrcholu společenské hierarchie. Líbilo se jí stát po boku někoho, kdo měl moc a kontrolu. Aisha ji vnímala spíše jako užitečnou loutku, kterou bylo možné ovládat, když to bylo potřeba, ale když Sopphie začala upadat v popularitě a v očích ostatních se ocitla zpátky ve stínu, Aisha se k ní obrátila zády, jako by pro ni nikdy neexistovala. Pro ni byla Sopphie jen další ovečkou v jejím stádu. A právě to byl moment, kdy se ukázalo, jak prázdný a povrchní byl vztah mezi nimi.

Lotti Loritz

Tato záhadná dívka vstoupila do života Sopphie úplnou náhodou; Jednoho dne si Sopphie jako obvykle zašla pro svou každodenní kávu do kavárny Vesna. Poté se usadila na lavičku opodál, zapálila si cigaretu a ponořila se do vlastních myšlenek. Z hlubokého zamyšlení ji vytrhl tichý hlas: „Mohla bych si přisednout?“ Jakmile Sopphie zvedla hlavu a spatřila Lotti, ucítila, jak se jí do tváří nahrnulo horko. Vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo, které Sopphie okamžitě znervóznilo. Tou dobou už byla Sopphie v posledním ročníku studia a závěrečné zkoušky se nezadržitelně blížily. „Jasně,“ odpověděla po krátkém zaváhání. Neměla co ztratit. Po letech plných bolesti se konečně začínala vracet ke svému dřívějšímu životu, který kdysi vedla v Paříži. Věci se postupně zlepšovaly a ona si chtěla poslední týdny před koncem školy co nejvíce užít. Brzy se ukázalo, že Lotti zdaleka není tak křehká, jak působila na první pohled. Za její roztomilou tváří se skrývala odvážná, sebevědomá a lehce rebelská osobnost.

Postupně spolu trávily stále více času. Lotti pomáhala Sopphie s přípravou na závěrečné zkoušky, protože sama absolvovala Gymnázium Černé hvězdy o rok dříve. Byla chytrá, vnímavá a trpělivá, ale největší dojem na Sopphie udělalo něco úplně jiného.

Lotti se už několikrát zmínila, že hraje v hudební skupině. Sopphie si ale představovala něco mnohem klidnějšího – třeba klasickou hudbu nebo nějaký jemnější žánr, který by k Lottiinu vzhledu dokonale seděl. O to větší šok přišel ve chvíli, kdy ji pozvala na koncert. Lotti totiž hrála na klávesy v metalově-industriální kapele Flaming Chicks. Sopphie doslova spadla brada.

A zanedlouho po této události se staly párem.

VÝVOJ V PRŮBĚHU SÉRIE

Sopphie byla poprvé zmíněna v prvním příběhu, kde její role nebyla nijak výrazná. Tehdy se jevila spíše jako vedlejší postava. Avšak ve druhém příběhu se její postava stala klíčovým prvkem děje a její vývoj se ukázal jako zásadní.

Sopphie, která v minulosti nikdy netoužila po žádné změně a ani nevěřila v nic nadpřirozeného, se postupně začala proměňovat. Postupně se její pohled na svět začal měnit – začala obdivovat vše, co je odlišné, a otevřela svou mysl magii, která ji dříve připadala jako pouhý mýtus. Tento posun v její osobnosti byl zásadní, protože umožnil nahlédnout do tajemství, která dosud zůstávala skrytá.

Její přítomnost na ostrově Nekros byla klíčová pro objevování nejen jeho historie, ale i hlubšího propojení s temnými silami, které se na něm skrývaly. Ostrov, jeho tajemství a existence démonů, které dříve považovala za pouhé pohádky, se najednou staly neodmyslitelnou součástí jejího života.

Navíc, její proměna byla klíčová pro odhalení legendy ostrova, která byla nerozlučně spjatá s jeho historií. 

„RAMMFRAUEN“

Sopphie je jednou ze šesti hlavních postav vedlejšího projektu „Rammfrauen“. V příběhu vystupuje jako partnerka Flakeho, s nímž se seznámila díky zdánlivě obyčejné, ale osudové náhodě.

Každé ráno chodila Sopphie do své oblíbené kavárny, kde si vždy objednávala tu samou kávu – malý rituál, který se stal součástí jejího každodenního života. Jednoho dne jí však chybělo pár drobných, a obsluha jí odmítla kávu prodat. Byla frustrovaná, rozpačitá a zklamaná z tak malicherné překážky. S pocitem ponížení odešla z kavárny a usadila se na lavičku za rohem, kde si okamžitě zapálila cigaretu na uklidnění.

Právě v tu chvíli ji zahlédl Flake, který se shodou okolností nacházel poblíž. Přestože nebyl příliš společenský a spíše se stranil lidí, pohled na Sopphii, která kvůli pár drobným přišla o svou oblíbenou kávu, ho zasáhl. Zdálo se mu absurdní, že jí obsluha nemohla vyhovět. A tak, aniž by nad tím příliš přemýšlel, se rozhodl kávu jí koupit.

Když jí ji podal, Sopphie byla překvapená, ale zároveň vděčná. Přijala jeho laskavé gesto a mezi nimi se okamžitě vytvořilo zvláštní pouto. Začali spolu trávit stále více času, poznávali se a postupně si k sobě nacházeli cestu. Až jednoho dne se Flake odhodlal jí říct něco, co dlouho tajil – byl klávesistou v kapele, která zatím nebyla příliš známá. S mírnou nejistotou ji pozval na jeden z jejich prvních koncertů.

Sopphie souhlasila, i když netušila, co má očekávat. Flake rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by hrál v metalové kapele – vlastně by ji ani nenapadlo, že by mohl být fanouškem tvrdší hudby. Když pak dorazila na koncert, byla v šoku. Ne však v tom negativním smyslu – naopak, byla ohromená. Hudba nebyla úplně její styl, nebyl to její šálek kávy. Ale přesto se jí líbila. A co bylo důležitější, viděla, jak Flake ožívá, když byl na pódiu. A tak ho podporovala. Protože i když by si to nikdy nepřipustila, Flake si mezitím našel své místo v jejím srdci.

Jejich vztah se vyvíjel pomalu a opatrně, protože Sopphie byla zmatená ze svých citů. Nedokázala rozlišit, zda to, co k Flakemu cítí, je láska, nebo pouhé přátelství. Nechtěla, aby se jejich vztah ubíral stejnou cestou jako ty předchozí – kde ji jen využívali a nepochopili její asexualitu. Největší strach měla z toho, že když to Flakemu přizná, bude se chovat stejně jako ostatní, nebo ještě hůř – že tím zničí všechno, co mezi nimi budovali.

Flake byl ale jiný. Nelíbilo se mu na ní jen to, jak vypadá, ale hlavně to, jaká je. Měl rád její ambice, energii a oddanost. Vždy stála po jeho boku, podporovala ho a byla součástí jeho každodenního života. Ano, jako muž si občas přál, aby jejich vztah měl i fyzickou stránku, ale nikdy ji nechtěl do ničeho nutit.

Pro ostatní členy kapely bylo těžké pochopit vztah, který nefungoval na stejných principech jako jejich vlastní. Byli sexuálně aktivní a představa vztahu s někým, kdo to cítí jinak, jim připadala nepochopitelná. Ze začátku byli nechápaví, někdy až bezohlední, což Sopphii ranilo. Začala se stranit a měla pocit, že je ostatním jen na obtíž.

Flake se ale nehodlal vzdát. Už tolikrát jí dokázal, že ji miluje takovou, jaká je, a teď to chtěl udělat znovu. Blížily se Vánoce a on se rozhodl jí věnovat celý den. Prošli se po vánočním trhu, sledovali rozsvícení stromku a vychutnávali si horkou čokoládu – bylo to příjemné, nenucené rande.

Když dorazili domů, venku už byla tma. Den byl krásný a Sopphie se chystala do sprchy, když najednou ucítila zvláštní horko na těle. Byla to pro ni nová, matoucí situace. Jako asexuálka zřídka pociťovala jakoukoli touhu, a přesto právě teď byla rozpačitá a zaskočená vlastními emocemi.

Mezi ní a Flakem se vytvořilo silné pouto. Poprvé v životě měla pocit, že ji někdo skutečně miluje a přijímá takovou, jaká je. A co bylo nejdůležitější – věděla, že mu může věřit.

Jejich vztah byl klidný a vyrovnaný, plný vzájemného porozumění, a jen zřídka mezi nimi vznikaly neshody. Jakékoli drobné spory dokázali vyřešit otevřeným rozhovorem, aniž by mezi nimi zůstaly zbytečné nepříjemné emoce.

Sopphie začala pracovat jako baristka v kavárně, kam pravidelně chodila, tam kde se poprvé setkala s Flakem.

Postupem času si našli vlastní byt, usadili se a užívali si společný život v klidné, vyrovnané symbióze. Po několika letech, když nadešel ten správný čas, se vzali – bez zbytečného spěchu, přirozeně a s jistotou, že k sobě patří. Děti nikdy neplánovali, protože Sopphie nebyla ten typ, který by po nich toužila, ale místo toho našli kompromis a pořídili si bílou perskou kočku, kterou hýčkali jako vlastní dítě.

Sopphie se svou prací pomalu ztrácela energii. Každý den byl stejný, zahlcený hromadami zákazníků a stresem, který jí pronikal pod kůži. Uvědomovala si, že tohle není život, jaký chce – jejím snem bylo stát se umělkyní, malovat obrazy, pořádat vlastní výstavy a čas od času napsat knihu. Toužila po svobodě tvorby, po něčem, co by ji skutečně naplňovalo.

Věděla, že Flakemu může říct cokoliv, ale svěřit se mu se svými pochybnostmi jí přišlo skoro nemožné. Co když už neumí malovat tak jako kdysi? Co když se všechny její dovednosti vytratili spolu s dětstvím? Sopphie si musela přiznat, že boj se strachem a traumatem bude těžší, než čekala. Flake to však chápal. Byl trpělivý, držel ji, když potřebovala plakat, a dal jí prostor se s tím vším vyrovnat. A pak udělal něco, co nečekala – koupil jí všechny potřebné pomůcky k malování, jako by jí tím chtěl říct, že věří v její talent, i když ona sama pochybovala.

Když Sopphie poprvé po letech držela v ruce štětec, její ruce se třásly. Stála před prázdným plátnem. Kreativita, která jí kdysi přicházela přirozeně, byla pryč. Flake nemohl přesně pochopit, jaké to je, ale nevzdával se. Vždy poslouchal její sny a teď jí chtěl ukázat, že není sama. Chtěl, aby věděla, že při ní bude stát v dobrém i zlém. Sopphie se v jeho přítomnosti cítila v bezpečí, věděla, že ji už nikdo nemůže zranit.

A tak se pustila do malování. Zpočátku nejistě, ale s každým tahem se její strach rozpouštěl a přenášel se na plátno. Jakoby všechna bolest, všechny pochybnosti nacházely nový smysl ve tvarech a barvách. Brzy se umění stalo nejen její vášní, ale i živobytím – její obrazy se začaly prodávat za vysoké částky, její jméno nabývalo na vážnosti. S pomocí Flakeho si splnila svůj sen. Psaní se pro ni stalo dalším únikem – tvořila romány, básně, pochmurné příběhy s temnou atmosférou, přesně podle svých představ.

A poprvé po dlouhé době cítila, že je znovu sama sebou. Radost a naplnění se vrátily do jejího života. Sopphie i Flake věděli, že jejich budoucnost je jasná – protože ji tvořili spolu.

Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“ (1/5)

 

Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“

Ve chvílích zoufalství se ukazuje, kdo doopravdy jsme.

☆☆☆

**huge spoiler warning**

Tento projekt se skládá z pěti propojených příběhů, které sledují životní cestu Natalyi Serebrové, mladé trans dívky, jež se snaží najít svou cestu ve světě, který ji mnohdy neakceptuje. Kromě vlastní genderové dysforie čelí hlubokým rodinným konfliktům. Vztah s jejím otcem je poznamenán nenávistí a odmítnutím. Je to muž, který nikdy nedokázal přijmout její pravou identitu a jeho nepochopení ji provází již od raného dětství. Přesto, navzdory bolesti a zklamání, se Natalya snaží vyrovnat s realitou, která ji stále více zrazuje.

Každý příběh odhaluje další kousky jejího života, přičemž zároveň odhaluje záhady, které obklopují malý ostrůvek, na němž žije. Místo, které kdysi považovala za svůj domov, se postupně proměňuje v labyrint nevyřešených otázek a nevyřčených pravd. Ostrov, který měl být jejím útočištěm, nyní skrývá tajemství, jež by mohla změnit celý její pohled na svět.

Proč se tento ostrov neobjevuje na žádné mapě? A kdo je vlastně tajemná čarodějnice Orifija, jejíž jméno se objevuje ve všech místních legendách a mýtech? Každý náznak, každý kousek skládačky, který se odhalí, ji přivádí blíže k hranici mezi tím, co je známé, a tím, co by bylo lépe nechat zapomenuté.

Po měsících zoufalství, kdy začíná ztrácet víru ve vlastní budoucnost, Natalya s poslední špetkou naděje se pokusí učinit změnu. Přestože ji okolí neustále sráží a zesměšňuje, nechá se přesvědčit k rodinnému výletu do vedlejšího města Temnohvozdy. Její bratr, s nadějí v hlase, ji ujišťuje, že právě tam najde nový začátek, že se vše obrátí k lepšímu. Tento výlet, zdánlivě malý krok, se pro ni má stát cestou k uzdravení.

Ale jak to už bývá, osud měl jiné plány. Uprostřed cesty, na opuštěné silnici, se před autem zničehonic objeví srna. Vše se odehraje v několika vteřinách – auto nekontrolovaně narazí do stromu. Ozve se ohlušující rána.

Když se Natalya probudí, zjistí, že je zpátky doma. Dýchá. Žije. Zmateně se rozhlíží po pokoji, její mysl je zahalena chaosy myšlenek. Bylo to jenom sen? Noční můra? Snaží se uklidnit, přesvědčit sebe samu, že vše, co prožila, nebylo skutečné. S tímto vědomím se vrací ke svému každodennímu životu. Pokouší se zapomenout na děsivé vize, které jí stále zní v uších. Ale noční můry nekončí.

Protože zlo nikdy nespí.

Už od raného dětství cítila, jak ji něco neustále pronásleduje. Něco temného. I když se bránila, stále to v ní rostlo – ta tíživá přítomnost. A teď, když už si myslela, že se konečně vymanila, někdo jiný, mnohem nebezpečnější, měl plány. Plány, které měly zničit vše, co jí ještě zbylo. Někdo, kdo přesně věděl, jak ji dostat.

Ziophor.

Démon pekel. Lstivý, sadistický, s potěšením sledující, jak se duše lámou pod jeho dotekem. Byl jiný než ostatní démoni – silnější, záludnější. Mistr hypnózy a manipulace. Tichý stín, který dokázal přecházet mezi světy, vždy o krok napřed před těmi, kdo se ho snažili zastavit.

A Natalya ho zaujala.

Byla jiná než ostatní. Ztracená, osamělá, zmítaná bolestí, kterou nikdo jiný neviděl. A to byla pro Ziophora ideální příležitost.

Položil jí nabídku – vše, po čem jen touží. Cokoli, co si dokáže představit. Ale v tu chvíli měla Natalya v hlavě pouze jednu věc. Jediné, co jí bránilo v úplné transformaci, bylo její tělo. Bylo cizí, jako by nepatřilo jí. Každé ráno, když se podívala do zrcadla, se nepoznávala. Cítila se jako někdo jiný, někdo, koho nenáviděla. Už nechtěla dál žít v tomto těle. Nechtěla, aby to pokračovalo.

Ale byla tu podmínka. Tento „pakt“ měl jeden zásadní háček. Na oplátku by musela vypustit ze sebe všechnu tu temnotu, kterou v sobě roky skrývala. Musela se nechat pohltit úplným šílenstvím, zničit všechny, kteří ji kdy zraňovali.

 A to zničení nebylo metafora. Měla je zabít.

Natalya dlouho odmítala. Nechtěla být tím, kým ji tento pakt chtěl udělat. Neviděla se takovou, byla si jistá, že dokáže své démony ovládat, že je dokáže zkrotit. Ale už ji to vyčerpávalo. Neustálé zesměšňování, pohledy ostatních, jejich odmítání. Už neměla sílu dál bojovat. Cítila se ztracená. Neměla na výběr. Musela to udělat. A co víc, začínala to opravdu chtít.

Všechno se to dělo až příliš rychle. Začali padat jeden po druhém, jako kdyby osud neznal slitování. Na škole, kde měla Natalya nejvíc nepřátel, zavládl chaos. Nikdo nevěděl, co dělat. Všichni se zabíjeli mezi sebou v zoufalé bezmoci, snažili se přežít v světě, který už přestal dávat smysl.

Když už to vypadalo, že záchrana je na dosah, přišla jen falešná naděje. Pro Natalyu byla každá nová šance jen příležitostí, jak ještě rychleji a účinněji zničit všechny, kdo zůstali.

A pak, když už zbyli jen poslední přeživší, kteří si mysleli, že unikli peklu, i oni nakonec padli. Neunikli – byli jen dalšími oběťmi Natalyiných démonů.

Když se vše zhroutilo, zůstala tam úplně sama. Už na ničem nezáleželo. Myslela si, že dobro zvítězilo, že ona je tou, kdo je zachránil, kdo přinesl konečnou spravedlnost. Ale Ziophor měl vše naplánované. Dávno předtím už věděl, jak to skončí. Nechal ji udělat všechno, co bylo třeba, a pak ji jednoduše zlikvidoval.

Ale nebylo to tak, jak to vypadalo.

Natalya se probudila v nemocnici. Zmatená, rozhozená, s bolestí v celém těle. Vedle její postele seděl její bratr Yurii, hlavu skloněnou a oči plné obav. Čekal. Trpělivě a tiše, jako by každá sekunda byla pro něj věčností.

Co se vlastně stalo? Natalya byla ztracená v chaosu myšlenek, které jí plnily hlavu. Co byla pravda a co jen iluze? Vzpomínky na tu hroznou nehodu se jí vracely. Byl Ziophor skutečně reálný, nebo to všechno byla jen výplod jejího poraněného mozku? Měla tolik otázek, ale žádné odpovědi.

Yurii, společně s lékaři, jí nakonec řekl pravdu. Rodina se vybourala. Ona ležela v komatu několik měsíců. To bylo všechno. Ale v jejím nitru, jak se dozvídala o tom, co všechno se stalo, byla chvíle úlevy. Odpovědi byly přece jen na dosah. Jenže pak přišlo něco, co s ní otřáslo.

Její matka byla mrtvá.

Ztratila ji. Ženu, která ji vždy podporovala, vedla, milovala. Jen ona, její bratr a pár přátel jí pomáhali najít cestu, jak se vyjádřit, jak najít svou sílu. A teď byla pryč. Navždy.

Natalya se cítila naprosto bezmocná a zdrcená. Šokující zpráva o její matce ji zasáhla. Několik dní strávila v nemocnici, zmatená a ponořená do svých myšlenek, které se neustále vracely k událostem, které prožila během svého bezvědomí. Každý okamžik tam byl jako věčnost. Po propuštění se ocitla na kolotoči nekonečných návštěv u psychologů a doktorů, kteří ji vyšetřovali.

Musela se někomu svěřit s tím, co se jí zdálo, zatímco byla v komatu. V jejích snech, nebo spíš v halucinacích, se toho stalo mnohem víc, než by si kdy dokázala vysvětlit. Byly tam obrazy, které nešlo ignorovat. Něco v nich bylo... zvláštního. Něco, co nemohlo být jen náhoda. A přesto se bála, že když o tom začne mluvit, možná si to jen vymýšlí. Ale hluboko v sobě věděla, že to, co prožila, bylo příliš realistické na to, aby to byla jen iluze.