Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“ (2/5)

 **huge spoiler warning**

Po nespočtu návštěv u nejrůznějších lékařů se Natalya konečně mohla vrátit zpět do školy. Těšila se, že zase uvidí své kamarády, vrátí se ke každodennímu životu a snad i zapomene na to, co prožila. Přesto se však strach a úzkosti, které si odnesla ze své hospitalizace, držely v jejím stínu. A škola nebyla výjimkou.

Jakmile překročila práh budovy, na vlastní kůži pocítila, že se něco změnilo. Namísto radostných úsměvů ji vítaly jen chladné, odměřené pohledy. Někteří spolužáci si mezi sebou cosi špitali, jiní ji sledovali s tichým opovržením. Dokonce i ti, kteří k ní měli dříve blízko, se k ní nyní chovali odtažitě. Když na ně promluvila, odpovědí jí bylo jen rozpačité ticho nebo rychlá výmluva, aby se mohli vzdálit. Bylo to, jako by všichni hráli nějakou podivnou hru a ona byla jediná, kdo nevěděl, o co jde.

Naštěstí měla alespoň dvě jistoty, které ji podržely i v této zvláštní atmosféře. Rose, tajemná knihomolka a vždy veselá Miyu. Byly to právě ony dvě, kdo zůstaly po jejím boku, když se zdálo, že se proti ní obrátil celý svět.

Po dlouhém a vyčerpávajícím rozhovoru, plném vysvětlování a neustálých otázek, konečně Rose a Miyu pochopily, s čím se Natalya potýká. Její starosti a trápení byly hlubší, než se na první pohled zdálo. A i když si dívky mezi sebou říkali všechno, tentokrát si Natalya nebyla jistá, zda má odhalit úplnou pravdu.

Ve vzduchu však visela neodbytná otázka, kterou si kladli všichni. Co se to vlastně ve škole děje? Proč se k Natalyi najednou všichni chovají tak chladně?

Odpověď, kterou dostala, jí na okamžik zastavila srdce. Její kamarádky jí s obavami svěřily, že se všem studentům ze školy zdál zvláštní sen. A v tom snu byla ona. Natalya. V každé noční můře vystupovala Natalya, a pokaždé působila bolest. Někdy je mučila, jindy je nutila ubližovat sobě nebo druhým.

Zpráva o těchto děsivých snech se šířila rychlostí blesku. Během několika hodin o nich věděla celá škola. A co bylo ještě znepokojivější, všichni se shodovali na tom, že jejich sen byl stejný, nebo alespoň velmi podobný.

Nikdo si to neuměl vysvětlit, ale jedno bylo jisté—Natalya se v očích spolužáků stala monstrem.

Po dlouhém pátrání se konečně ukázalo, kdo jako první začal šířit ty strašné drby – Sopphie D’arelle. Nikdy nepatřila mezi výrazné osobnosti, vždy stála spíše v pozadí, ale jakmile se jí naskytla příležitost dostat se do centra dění, chopila se jí tím nejhorším možným způsobem. Jakmile zjistila, že terčem posměchu a pošťuchování je právě Natalya, neváhala se přidat. Dokonce tvrdila, že jí Natalya zničila život – a to jen proto, že byla zarytou odpůrkyní jakékoli „netradičnosti“. Nejvíce ji však popuzovalo už jen pomyšlení na existenci magie. Myšlenka, že by mohla být skutečná, v ní vyvolávala odpor.

A když si všimla, že se Natalya přátelí s Rose – dívkou, která se nikdy nestyděla za svou vášeň pro čarodějnictví – bylo pro ni jasné, že Natalya v tom musí mít prsty taky. Pro Sopphie to byl dostatečný důvod, aby jí znepříjemnila život.

                                                                                             ☆☆☆ 

Kdesi v dálce, skrytý ve stínech jiného světa, číhalo cosi mnohem temnějšího než pouhé noční můry. Z výšin, kam lidské oko nedohlédlo, jeho ústa se roztahovala v úšklebek, odhalující řady ostrých, špičatých zubů. Sám Satan, temný princ pekel, byl přítomen.

Jeho pozornost se soustředila na Natalyu. Cítil, jak se její duše chvěje pod neviditelným náporem Ziophorovy moci — slabá, rozervaná a snadno ovlivnitelná. Natalya pro něj nebyla obyčejnou smrtelnicí. Byla záhadou. Něčím, co se vzpíralo jednoduchému vysvětlení. Živá, a přesto poznamenaná smrtí; tělem dýchající, ale duší roztříštěná nočními můrami a hlubokým psychickým vyčerpáním.

Pro Satana byla ideálním médiem. Klíčem. Nosičem. Během svého kómatu byla její duše zlomena a zároveň nechtěně otevřena vlivům z jiného, temnějšího světa. Zanechala v sobě trhlinu, kterou bylo možné využít.

Satan cítil, že v ní dřímá něco víc, něco, co dokonce i Ziophor, mocný pán stínů, tolik toužil získat. Co to bylo? Jakou hodnotu mohla mít tato zlomená dívka v plánech temných sil?

Musí se k Natalyi dostat blíž.

Natalya ani netušila, kolik temné magie a zlověstné aury se kolem ní neustále vznáší. Netušila, že se stala středem pozornosti těch nejmocnějších démonů. Pro ni teď bylo hlavní přesvědčit ostatní, že není tím, za koho ji považují. V hlavě jí vířily nejrůznější myšlenky a pochybnosti – musela se někomu svěřit, musela vysvětlit, že to, co se všem zdálo, nebylo výsledkem jejích přání ani úmyslů.

Nejtěžší bylo přiznat se ke svým nočním můrám – zvlášť k tomu, co v nich vídala. Ziophor. To jméno jí nahánělo hrůzu a obávala se, že kdyby se o něm zmínila, její přítelkyně by ji považovaly za blázna. Nikdo jí přece nevěřil. Proč by měly ony?

A přesto, když se odhodlala promluvit, Rose ji vyslechla. Jako mistryně magie a okultismu vnímala věci, kterým ostatní nerozuměli, a na Natalyiných slovech bylo něco, co jí připadalo povědomé. I Miyu věděla, že Natalya nelže a rozhodla se své přítelkyni důvěřovat.

v Rosiinu nitru cosi zarezonovalo, jako by to jméno už někdy slyšela. A nebyla to náhoda. Vzpomněla si na starou knihu o bájných stvořeních a historii ostrova Nekros, kterou kdysi dávno četla. V jejích zažloutlých stránkách byl Ziophor popisován jako krutý a zákeřný démon, který nacházel potěšení v působení bolesti a utrpení.

Nyní si všechny tři uvědomily hrozivou pravdu – ten přízrak, který se Natalye zjevoval, nebyl žádnou iluzí ani klamem. Ziophor byl skutečný. A jejich svět už nikdy nebude jako dřív.

S každým uplynulým dnem cítila Natalya, jak jí ubývá sil. Jako by jí tělo i duši pomalu rozežírala neviditelná tíha, kterou ještě přiživovala nenávist lidí kolem ní. Ve školních chodbách se nesla jako temný stín, pronásledující ji na každém kroku. Na svých bedrech nesla břemeno tak těžké, že ji skoro sráželo k zemi — a právě v tom nacházela Sopphie své škodolibé potěšení. Stačilo už jen málo, aby se Sopphie podařilo stát se školní hvězdou a nadobro odříznout Natalyiny nejbližší přátele od ní.

Jenže to, co Sopphie podcenila, bylo pouto, které Natalyu s jejími kamarádkami spojovalo. Bylo silnější než veškeré intriky a nenávist. Víra jejích přátel, jejich neochvějná podpora a snaha ji zachránit jí poskytly oporu, kterou zoufale potřebovala. Právě díky nim se Natalya pomalu začala vracet do života — života plného důvěry a naděje.

To se však nelíbilo ani jednomu z démonů – jak Ziophorovi, tak samotnému Satanovi. Satan dobře věděl, že pokud se Natalya začne cítit bezpečně a bude zdorovat vlivu Ziophorovy magie, celý jeho plán by mohl selhat. Natalya pro něj nebyla náhodnou obětí, byla pro něj ideálním cílem právě proto, že byla slabá, a přitom výjimečná: přežila vlastní smrt. Satan zoufale hledá dokonalého hostitele – člověka, který už překročil hranici mezi životem a smrtí, a přesto se vrátil. Takový člověk může sloužit jako brána, prostřednictvím níž by Satan získal neomezenou moc, kontrolu nad celým světem a splnil by svůj dávný sen o absolutní nadvládě.

Ziophor, jeho nejdokonalejší výtvor, v tom hraje klíčovou roli. Je pro něj nejen nástrojem, ale i mistrovským dílem, které musí být využito do poslední kapky jeho síly. Skrze Ziophora Satan věří, že konečně dosáhne síly, o níž snil od věků.

Natalya dobře věděla, že to nemohla být pouhá náhoda. To, že se stala "loutkou" démonů. Musela jednat, a to okamžitě. Blížila se okultní konjunkce – noc, kdy byla hranice mezi světem lidí a říší pekla nejslabší. Právě tehdy se naskytla jedinečná příležitost: setkat se s pekelnými bytostmi tváří v tvář a pokusit se osvobodit od jejich zhoubného vlivu.

Naštěstí tu byla Rose. Měla s podobnými rituály určité zkušenosti a chápala, co všechno je v sázce, i když sama nedokázala zcela vysvětlit, jak přesně spojení s nadpřirozenými silami funguje. Celá akce byla tak trochu hazard, zoufalý pokus o navázání kontaktu s temnotou v naději, že v ní naleznou odpovědi.

Natalya byla ochromená strachem. Děsila se myšlenky, že pokud usne, možná se už nikdy neprobudí. Už delší dobu trpěla nespavostí, ale tentokrát bylo nutné spánek přivolat. Jen tak mohla proniknout do říše stínů a spojit se s druhou stranou.

A tak jí nezbývalo nic jiného, než zavřít oči a podlehnout tíživé únavě.

Ticho.

Ocitla se sama, ztracená uprostřed nekonečné prázdnoty. Šedivá mlha ji obklopovala ze všech stran, líně se vlnila a nabývala podivných tvarů. Občas se z ní vynořily tváře jejích spolužáků, zkřivené výkřiky, slova naplněná nenávistí a posměchem. Natalya zmateně bloudila pohledem, srdce jí bušilo úzkostí. Kde byly ty pestré sny, plné světla a naděje, které mívala dřív? Teď tu bylo jen chladné, neúprosné ticho a dusivá temnota.

Ticho narušil hlas. Hluboký, sametově hladký a sotva slyšitelný, jako šepot přímo v jejím nitru. Slova, která jí našeptával, byla sladká a svůdná, nabízela jí podporu, moc, uznání. Maloval před ní obrazy světa, kde by ji ti, kdo jí kdy ublížili, obdivovali a klaněli se jí v pokorné úctě. Stačilo jen natáhnout ruku a přijmout to.

Natalya cítila, jak jí stoupají slzy do očí. Toužila po tom. Toužila po světě, kde by už nikdy nemusela trpět. Po světě, kde by bolest skončila. Ale hluboko uvnitř věděla, že by tím sama sebe zradila. Že by to nebyla její skutečná cesta. Život nebyl o tom dostat všechno zadarmo; to, co člověk chce, si musí vybojovat sám.

A navíc — někde tam, na druhé straně, cítila volání. Volání svých nejlepších přátel, kteří ji potřebovali. Nemohla je zradit.

Zhluboka se nadechla, sevřela ruce v pěst a s bolestí v srdci odmítla nabídku.

Satanův hněv otřásl zemí tak silně, až se celá zem zachvěla. Natalya prudce otevřela oči, dezorientovaná a zmatená. Čekala, že nad sebou spatří své dvě nejlepší kamarádky, ale místo toho je zahlédla stát u okna, s tvářemi zkřivenými strachem, jak strnule hledí ven.

Zvědavost ji přemohla, a tak se s nimi podívala směrem k obloze. To, co uviděla, jí vzalo dech. Nebe bylo zlověstně rudé, prorostlé temnými, těžkými mraky, které se divoce točily ve velkém víru. Zuřivý vítr kvílel kolem, ohýbal koruny stromů k zemi a nesl s sebou pocit blížící se zkázy. Mraky se sbíhaly do podivného kruhu, jako by se připravovaly na něco strašlivého.

Dívky pochopily, že něco není v pořádku. Beze slov se všechny tři shromáždily pod tou hrozivou formací na nebi. S hlavami zakloněnými vzhůru, v naprostém tichu, sledovaly neznámou sílu, která se nad nimi probouzela. A právě tam, mezi nimi, stál někdo, koho tu rozhodně nečekaly – Ziophor.

Bytost opředená mýty a legendami, démon, o němž si většina smrtelníků myslela, že existuje jen v pohádkách, teď stál před nimi – živý, skutečný a s tváří bledou hrůzou. Ani on, pán pekel, nedokázal skrýt svůj strach. A jestli se bál on, co pak čekalo obyčejné smrtelníky?

Pod těžkými, hrozivými mraky bičovanými krutou vychřicí stál Satan, připravený zaútočit. Jeho hněv byl prudší než kdy předtím; sžírala ho touha po pomstě vůči Natalye, která se opovážila odmítnout jeho svůdnou nabídku, i vůči Ziophorovi, který se provinil porušením posvátných pravidel jeho řádu. Satan byl nemilosrdný a slepý vzteky, ničil vše, co mu přišlo do cesty, jako zuřivá bouře ničící krajinu.

Nyní už nikdo nemohl popírat existenci magie – ani samotná Sopphie, která se předtím snažila pošpinit Natalyino jméno, šířením zlomyslných drbů o tom, že je čarodějnice. Všude kolem panovala zkáza a běsnění. Ziophor a Satan se vrhli do souboje, připomínající dva zuřivé lvy, bojující o nadvládu. Magie se proháněla vzduchem jako blesky za bouře. Kouzla létala sem a tam, narážela do stromů, rozmetávala skály.

Natalya, srdcem zlomená, zoufale hledala způsob, jak konflikt zastavit. Nechtěla, aby to došlo tak daleko, ale byla bezmocná. V jednu chvíli ji jedno z Satanových kouzel zasáhlo – prudká bolest ji skolila na zem a z rány na jejím boku se začala valit krev.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že Satan získá převahu a otřese samotnými základy země, Natalya našla v sobě poslední zbytky síly. S bolestným úsilím natáhla ruku – snad aby upoutala jeho pozornost, snad aby ještě jednou vzdorovala. Avšak došlo k nečekanému zázraku. Krev která ji tekla z rány, najednou jakoby ožila, krev se v letu proměnila v ostrý šíp, který Satana prudce zasáhl.

Satan, zmatený a zaskočený tím, že obyčejná smrtelnice dokázala ovládnout vlastní krev a využít ji proti němu, zakolísal a padl na kolena. Než se stihl vzpamatovat, Ziophor využil příležitosti – vytáhl z kapsy starobylou lahvičku naplněnou kouzelnou mocí a namířil ji na Satana. Černá, temná substance, v níž byl Satan uvězněn, byla okamžitě absorbována do lahvičky, jako by do sebe vtahovala samotnou noční můru.

A tak se opět rozhostilo to nepříjemné ticho. Satan byl poražen a jeho vláda, plná utrpení a chaosu, se zhroutila do prachu minulosti. Ziophor, vyčerpaný až na samu hranici svých sil, cítil smíšené pocity – nekonečnou únavu, ale také hlubokou úlevu. Dokázal to. Zničil bytost, která po dlouhá staletí sužovala nejen jeho samotného, ale i ostatní démony, které kdysi stvořil a kteří se stali nevinnými oběťmi Satanovy krutovlády.

Natalya v sobě stále dusila hněv vůči Ziophorovi. Nemohla jen tak zapomenout na jeho minulost, na všechny chyby, které spáchal. Přesto však začínala chápat, že jeho činy měly své hluboké důvody. Ať už ho vedlo cokoliv, výsledkem bylo, že přispěl k pádu zla, které mohlo přivést celý ostrov k záhubě. V koutku duše si musela přiznat, že bez jeho zásahu by obyčejní lidé nikdy nedokázali Satana přemoci. Ziophor se tak, navzdory své temné historii, stal klíčovým hrdinou v boji o záchranu všeho, co bylo ještě čisté a nezkažené.

Marco Rosenfeld

Marco Rosenfeld

[Marko Roznfeld]

Pohlaví: Trans muž

Druh: Člověk

Národnost: Německo

Narozeniny: 19. Února ♑

Věk: 17

Bydliště: Jabluněk / na Ostrově Nekros

Orientace: Bisexuál

Povolání: Stále studuje

VZHLED

Marco na první pohled zaujme vzhledem, který dokonale odráží jeho povahu. Jeho krátké, věčně rozcuchané vlasy mu dodávají lehce divoký, nespoutaný dojem. Má přirozeně hnědé vlasy, které v kontrastu s jeho světlou pletí působí harmonicky.

Jeho oči schované za brýlemi, mají specifickou nazelenalou barvu – odstín připomínající přírodu, místo, kde se Marco cítí nejvíce sám sebou. Jeho tvář zdobí jemné pihy rozeseté po bledé pleti, které působí něžně, téměř nevinně kontrastně k dvěma piercingům, které nosí na rtech. Ty dávají jeho vzhledu nádech rebelie a ukazují, že Marco není jen zasněný milovník přírody, ale také někdo, kdo se nebojí být sám sebou, ať to stojí, co to stojí. Celý jeho vzhled tak vytváří dokonalý balanc mezi jemností a dravostí.

Marco měří přibližně 168 centimetrů a v oblasti módy dává jednoznačně přednost pohodlí před elegancí. Móda pro něj není o tom, aby zapůsobil na ostatní, ale aby se cítil sám sebou – uvolněně, svobodně a autenticky.

Kdybyste ho potkali v jeho typickém každodenním outfitu, pravděpodobně by na sobě měl volné hnědé baggy džíny s charakteristickým dlouhým páskem, který mu volně visí až téměř ke kolenům. Horní část jeho oblečení je vrstvená – nejdřív dlouhé, neutrálně zbarvené tričko, přikryté dalším tričkem s krátkými rukávy, a na tom ještě rozepnutá kostkovaná košile, která jeho vzhledu dodává ležérní, téměř rebelský šmrnc.

Rád si svůj styl dotváří detaily; často nosí bezprsté rukavice, které podtrhují jeho osobitost. Jeho krk bývá ozdoben hned několika náhrdelníky, někdy jednoduchými, jindy výraznějšími kousky, které si sám vybírá podle nálady nebo momentálního rozpoložení. Co se týče obuvi, Marco není typ, co by si potrpěl na značky, spíš se spokojí s obyčejnými levnými sportovními botami, ideálně takovými, které zvládnou i procházku lesem nebo cestu rozbitým městským chodníkem.

Celkově jeho styl působí nenuceně a trochu alternativně – jako by každá část jeho outfitu něco vypovídala o jeho přístupu k životu: nehrát si na nic, být svůj a nenechat se svázat tím, co od něj okolí očekává.

Krevní skupina: Skupina A+

Alergie: Žádné

Fyzická postižení: Žádná

Preferovaná ruka: Pravá

Medikace: Testosteron

Obavy/fobie: Marco se bojí věcí, které nemůže ovlivnit. Čas mu připadá jako řeka, která se žene příliš rychle, a on se v ní topí. Každý den přemýšlí nad tím, co z něj jednou bude, kam jeho život směřuje a zda vůbec má nějaký plán. Tenhle tlak na budoucnost mu nedá spát – ne proto, že by mu chyběla vůle, ale protože má pocit, že nestíhá, že zaostává za očekáváním, která si na sebe klade.

Největším vzorem je pro něj jeho otec – úspěšný lékař, vážený a obdivovaný. Marco touží jít v jeho stopách, chce být stejně silný, schopný a uznávaný. Touží po tom, aby na něj byl otec hrdý. Jenže čím víc se snaží přiblížit jeho ideálu, tím víc si uvědomuje, jak je to těžké. Navíc mu chybí jejich společný čas – otec je kvůli práci často pryč, pořád v pohybu, pořád zaneprázdněný. Nejsou mezi nimi konflikty, doma vládne klid a pochopení, ale právě to, že jejich vztah je tak vzdálený a formální, v Marcovi zanechává pocit prázdnoty.

Často si klade otázku, jestli má na to stát se tím, kým chce být. Jestli jednou skutečně uspěje, nebo se stane jen stínem svého otce – tichým zklamáním, o kterém se nemluví. Je to ten vnitřní boj, co ho svazuje víc než cokoli jiného. Navenek působí vyrovnaně, ale uvnitř zápasí s nejistotou, která ho sžírá.

Kuřák?  Ne.

Uživatel alkoholu? Ne.

Uživatel drog? Ne.

Závislosti: energy drinky...

Duševní či mentální poruchy: úzkosti, deprese kvůli nepřijetí, dysforii atd.

OSOBNOST

Marco je člověk, který vyzařuje přirozenou empatii a laskavost. Jeho povaha je přátelská – nedokázal by ublížit ani mouše, natož záměrně někomu jinému. Vždy se snaží jednat spravedlivě a s ohledem na ostatní, protože ví, jaké to je být středem nepříjemných posměšků. Má za sebou zkušenosti, které ho naučily soucitu, poznal, jaké to je být terčem kritiky. Právě díky tomu se z něj stal člověk, který se snaží šířit pochopení a respekt.

To ale neznamená, že je dokonalý. Marco je pořád jen člověk z masa a kostí a jako každý, i on má své slabé chvilky. Není to žádný svatý, někdy se nechá unést emocemi, dokáže vybuchnout a být nepříjemný, zejména když má pocit, že byl nepochopen nebo že mu na něčem opravdu záleží. Tyto momenty jsou ale vzácné a obvykle si je rychle uvědomí a snaží se své chyby napravit.

Navzdory všem životním zkouškám se však drží pravidla, že dobrá energie přitahuje dobré lidi. Obklopuje se těmi, kteří sdílí podobné hodnoty – upřímnost, loajalitu a snahu vytvářet kolem sebe příjemné prostředí. Marco se aktivně snaží udržet pozitivní náladu nejen v sobě, ale i kolem sebe. Není to proto, že by si na něco hrál, ale proto, že věří, že i malý úsměv nebo dobré slovo může někomu změnit den.

Mbti: enfj

Má rád: Miluje klid a ticho lesů - ten zvláštní druh svobody, který mu dává svět bez lidí. Svoje kamarády, dobrodružství, procházky přírodou, vnější svět, akční filmy, komiksy, puzzle, hádanky, zábavní parky také festivaly a basketball, průzkum starověkých ruin, příběhy o starých hrdinech a mýty, vůni borových lesů a náročné questy...

Nemá rád: Marco je člověk, který si hluboce váží upřímnosti a klidu. Nezvládá dobře přetvářku ani povrchní chování, zbabělost a zradu – lidé, kteří se snaží zaujmout jen na efekt, mu přijdou neupřímní a vyčerpávající. Nesnáší, když se někdo přetvařuje jen proto, aby zapadl nebo vypadal „lépe“ v očích ostatních. Je pro něj důležité, aby lidé byli sami sebou.

Velmi těžko snáší také přehnané dramatizování. Má rád věcnost a klidný přístup, a proto ho vyvádí z míry lidé, kteří z maličkostí dělají tragédie. V jeho očích to působí neupřímně, jako snaha o pozornost za každou cenu.

Co se týče konkrétních návyků, Marco nemá v lásce kuřáky. Vadí mu nejen samotný zápach cigaret, ale i to, jak tento zlozvyk ovlivňuje okolí, jak fyzicky, tak psychicky.

Další věc, kterou nemůže vystát, je ničení starých a hodnotných věcí. Má v sobě silný smysl pro historii a význam předmětů, které v sobě nesou příběh. Jakékoli bezmyšlenkovité ničení, zejména pokud jde o staré budovy, knihy nebo předměty s duší.

Nedokáže si vybudovat vztah s lidmi, kteří nerespektují jeho záliby. Pro něj jsou jeho koníčky součástí identity, a pokud je někdo zlehčuje nebo si z nich dělá legraci, Marco to vnímá jako útok na sebe sama. Potřebuje být obklopen lidmi, kteří dokážou pochopit, že každý máme něco, co nás dělá šťastnými a že to stojí za respekt.

Poté nemá rád být podceňován, samolibost, přílišný luxus nebo marnivost, nespravedlnost vůči slabším a deštivé počasí...

Zájmy: Marco je vášnivý milovník přírody. Jeho srdce bije pro lesy, louky, potoky a především pro fascinující svět hub. Mykologie, tedy nauka o houbách je jeho největší záliba. Rád tráví čas venku se svými přáteli, s nimiž ho pojí společná vášeň pro dobrodružství a objevování. Společně se toulají po malebných krajinách ostrova, nechávají se unášet atmosférou přírody a ztrácí se v jejích skrytých zákoutích. Často míří do méně známých a téměř zapomenutých míst. Tam, kde většina lidí nikdy nebyla, hledá detaily – staré stromy s podivnými rytinami, opuštěné stezky zarostlé mechem nebo tiché zátoky, kde voda šumí jinak než kdekoliv jinde. V těchto chvílích se cítí svobodný, inspirovaný a propojený se světem kolem sebe.

Marco se už od útlého dětství věnuje hře na kytaru. Hudba je pro něj způsobem, jak vyjádřit emoce, které jinak nedokáže popsat slovy. Hodiny cvičení, mozolnaté prsty a nekonečné přehrávání oblíbených melodií se pro něj staly každodenní součástí života, jakousi formou terapie i úniku z reality.

Kromě hudby má Marco ještě jednu netradiční vášeň – sbírání starých mincí. Fascinují ho svými detaily, historií i tím, co každá z nich reprezentuje.

Schopnosti: Marco vyniká především v oblasti přírodních věd a biologie, kde se naplno projevuje jeho hluboký zájem o přírodu a vše živé. Má přirozený cit pro pozorování a dokáže si všímat i těch nejmenších detailů, což mu umožňuje chápat souvislosti tam, kde jiní vidí jen jednotlivosti. Kromě silného teoretického základu má i praktické dovednosti a často dokáže uplatnit své poznatky v reálném světě. Dobře si pamatuje fakta a informace.

Jeho dobrodružná povaha ho neustále pohání vpřed a udržuje v dobré fyzické kondici. Pravidelně se věnuje sportu, zejména basketbalu, který si zamiloval i přes svou nižší výšku. Jeho nasazení, rychlost a týmová spolupráce mu však umožňují být plnohodnotným a výrazným hráčem.

Jednou z jeho nejvýraznějších schopností je silné soustředění – i v rušném nebo chaotickém prostředí si dokáže zachovat klid a plnou pozornost, což je vlastnost, která mu pomáhá nejen při studiu, ale i v obtížnějších životních situacích. Díky tomu je velmi schopný v logickém myšlení, zejména v matematice, kde dokáže rychle analyzovat problém a najít efektivní řešení. 

Vedle toho má také velký zájem o historii, ke které přistupuje ne jako ke sbírce dat a letopočtů, ale jako k mozaice příběhů a lidských osudů. Umí vnímat širší kontexty a chápe, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Díky své zvídavosti, přemýšlivosti a vnitřnímu klidu působí Marco jako vyrovnaný a všestranně nadaný člověk, který si jde tiše, ale jistě za svým.

Silné stránky: Marco je osobnost s řadou pozitivních vlastností. Jeho největší předností je bezpochyby loajalita, která je zároveň i jeho slabou stránkou. Někdy může být loajalita nebezpečná – zvlášť když člověk přehlíží chyby milovaných jen proto, že je nechce ztratit. Avšak, pokud si někoho pustí k tělu, stojí při něm bez ohledu na okolnosti – i když to znamená jít proti ostatním. 

Je také nesmírně zvídavý a chytrý, i když si na to sám příliš nepotrpí. Má rád fakta, detaily, a nejvíc ho fascinují věci, které jiní považují za zvláštní. Miluje historii – především starověk a období raného středověku, a v těchto tématech se vyzná téměř jako odborník. S nadšením mluví o zapomenutých civilizacích nebo o tom, jak se dřív razily mince. Fascinují ho jejich příběhy, to, kdo je mohl kdysi držet v ruce, a jaký měly význam v dané době. Každý kousek jeho sbírky má pro něj osobní hodnotu a dokáže o něm vyprávět s nadšením, které bývá nakažlivé.

Kromě toho je překvapivě dobrý v poznávání hub. V lese se cítí jako doma – zná jejich názvy, účinky, ví, které jsou léčivé, které jedovaté a které mají jen zvláštní využití v tradiční medicíně nebo vaření. Tato záliba pro něj není jen koníček, ale i způsob, jak se spojit s přírodou a utéct od ruchu světa.

Díky těmto zájmům je Marco nejen hluboce přemýšlivý, ale i neobvykle všímavý. Věci, které jiní přehlédnou, on vnímá, ať už jde o jemnou změnu v chování člověka, nebo detail na starém artefaktu. Má schopnost spojovat souvislosti, které jiným unikají, což z něj činí skvělého pozorovatele a tichého znalce života. Umí překonávat nepříznivé situace a vidět věci z té lepší stránky.

Slabé stránky: Marco má hluboký cit pro svou rodinu, neváhal by za ně položit život, kdyby to bylo třeba. Nedokáže si představit svět, v němž by nebyli součástí jeho každodenní reality.

Navzdory tomu, že působí klidně a vyrovnaně, v okamžiku, kdy někdo pronese jediné křivé slovo na adresu jakéhokoliv člena jeho rodiny, se v něm cosi zlomí. V jeho očích je rodina něco, co se nezesměšňuje, neponižuje a rozhodně neubližuje. Jeho reakce může být prudká, ostrá a až nečekaně rázná, nikdo by v tu chvíli nečekal, že ještě před chvílí byl jen tichým klukem v pozadí.

Přehnaná loajalita - Marco je natolik loajální, že ho to často oslepuje. Pokud někoho považuje za "svého", omlouvá jeho chyby, i když jsou očividné. Jeho schopnost vidět pravdu se ztrácí ve snaze chránit ty, které miluje, i za cenu nespravedlnosti vůči ostatním.

I když je uvnitř citlivý, má tendenci držet své pocity pod pokličkou. Nechce být na obtíž nebo ukazovat slabost. To v něm ale často kumuluje napětí, které může jednou explodovat v nečekaný výbuch bezmoci.

Každému se snaží pomoci a chová se velmi obětavě a soucitně, ale ve skutečnosti je to jen intenzivní touha cítit se potřebný pro druhé...

Oblíbená barva: Zelená

Oblíbené zvíře: Pes

Oblíbené jídlo: Jägerschnitzel

CHOVÁNÍ

Jak postava relaxuje? Marco miluje společnost, cítí se nejlépe obklopený přáteli nebo na různorodých akcích. Dobíjí se smíchem a sdílenými zážitky. Přesto i on má své tiché chvíle, kdy mu hluk světa začne být těsný a potřebuje na chvíli vypnout.

V takových momentech se vydává daleko od lidí, pryč od všeho. Míří do lesů, najde si místo, kde ho nikdo nebude rušit – měkký mech pod vzrostlými stromy.

Usadí se, opře se o kmen a na chvíli zavře oči. Naslouchá šustění listí ve větru, zpěvu ptáků, vzdálenému praskání větviček pod tlapkami lesních zvířat. V tu chvíli všechen stres, všechny myšlenky i každodenní starosti se rozplývají.

Reputace: Marco je přirozeně přátelský člověk, který kolem sebe šíří pozitivní energii, a jen málokdo by o něm mohl říct něco špatného. I když se ve škole nijak zvlášť neprojevuje nebo nevyčnívá, jeho přítomnost je nepřehlédnutelná. Když chybí, je to znát a to proto, že jeho energie a vstřícnost dokážou proměnit obyčejný den ve škole na něco příjemnějšího.

Je sympatický a otevřený, vždy ochotný podat pomocnou ruku. Ať už jde o spolužáka, který potřebuje poradit s úkolem, nebo o někoho, kdo má prostě jen špatný den. Marco je ten, kdo si všimne, přisedne si a nabídne slova podpory nebo jen tichou přítomnost. Jeho laskavost se neomezuje jen na lidi. Má blízko i ke zvířatům a přírodě, což se projevuje i tím, že se dobrovolně přihlásil k péči o květiny ve škole, nejen o ty na školním pozemku, ale i o ty v květináčích ve třídách a na chodbách. Má v sobě silný smysl pro odpovědnost, ale zároveň i radost z péče, kterou do všeho vkládá.

Marco má široký okruh přátel a známých – není to ten typ, co by prošel chodbou bez povšimnutí. Naopak, když se prochází městem nebo školním areálem, téměř každému, koho potká, věnuje úsměv nebo pozdrav. V kolektivu se snaží vytvářet příjemnou atmosféru, nikoho nevylučovat a zapojit i ty, kteří obvykle stojí stranou. Když se pořádají školní akce, má vždycky snahu, aby se každý cítil vítán.

Přestože působí uvolněně a mile, je v něm i silná vůdcovská stránka. Dokáže lidi sjednotit, motivovat a inspirovat. Nejvíce vyniká v předmětech zaměřených na biologii, kde exceluje, a jeho vášeň pro přírodu se odráží i v jeho zálibě v studiu hub.

Marco je jednoduše člověk, který nenápadně dělá svět kolem sebe lepším místem a právě tím si získává srdce ostatních.

Sebepojetí: Marco se dlouhou dobu cítil jako vězeň ve vlastním těle. Každý pohled do zrcadla byl bolestivou připomínkou toho, že v odrazu nevidí sebe ale někoho, kým nikdy nebyl. Každodenní život pro něj znamenal neustálé přetvářky, hraní role, která mu byla cizí. Snažil se zapadnout, ale vnitřní nesoulad byl příliš silný. Čím víc si začínal všímat rozdílů mezi sebou a ostatními dívkami v jeho věku, tím jasněji vnímal, že je jiný.

Naštěstí měl oporu tam, kde ji mnoho jiných postrádá – v rodině. Díky jejich porozumění a otevřenosti neměl strach mluvit o svých pocitech a vnitřním boji. Nemusel se stydět, že si není jistý svou identitou. Transformace pro něj nebyla jen fyzickou změnou. Byl to hluboce osobní a osvobozující proces, díky kterému se konečně začal cítit jako sám sebou. Poprvé v životě měl pocit, že někam patří. Jeho tělo a duše už proti sobě nebojovaly.

Marco vyrůstal v prostředí plném lásky, pochopení a podpory, což z něj utvořilo empatického a vnímavého člověka. Cítil silnou potřebu předávat tuto pozitivní energii dál. Inspirován svým otcem, který pracoval jako lékař, chtěl také pomáhat lidem. Věděl, že ne každý může léčit fyzickou bolest, ale věřil, že i slova mají sílu. Chtěl být oporou pro ostatní, kteří si procházejí podobnými pochybnostmi, osamělostí nebo hledáním vlastní identity.

A právě v tom našel své poslání. ukazovat lidem, že v tom nejsou sami.

Když je šťastný: V takových chvílích nejraději tráví čas se svými přáteli a těmi, na kterých mu skutečně záleží. Jeho radost se odráží v jeho energií, je aktivnější, otevřenější a častěji hledá spojení s okolním světem. Miluje procházky v přírodě, společně se svou partou často vyráží ven, kde se vydávají za dobrodružstvím. Baví je prozkoumávat opuštěná místa, staré zříceniny, místa s historií i tajemnou atmosférou, která probouzí jejich představivost. Marco se s chutí podílí na plánování nových dobrodružství, přichází s nápady a těší se na každý další společný okamžik.

Když je smutný: Skládání písní a hraní na kytaru je pro něj způsob, jak se vyrovnat se svými pocity, především se smutkem – už nemyslí na bolest, která ho tíží, ale soustředí se na rytmus, na melodii, na hledání správných akordů. Každý tón mu pomáhá ulevit od tíhy emocí. Hudba se pro něj stala formou terapie. Každá skladba, kterou vytvoří, je malý kousek jeho duše, který se rozhodl pustit do světa, aby ho přestal tížit.

Když je naštvaný: Marco je typ člověka, který si i v napjatých situacích dokáže zachovat chladnou hlavu. Je přirozeně trpělivý a v každém problému se snaží najít klidné, racionální řešení. Věří, že většinu konfliktů lze vyřešit rozumnou komunikací, bez zbytečných hádek a vyhrocených emocí. Není ten, kdo by se nechal snadno vyprovokovat.

Nicméně, i jeho trpělivost má své hranice. Pokud se ocitne tváří v tvář člověku, který se odmítá uklidnit a místo rozumu volí tvrdohlavé hádky, Marco neváhá zaujmout pevný postoj. Nenechá si skákat po hlavě. V takové chvíli si promyšleně vybere ta nejpádnější slova a argumenty, které nenechají prostor k pochybám. S klidem, ale naprosto důrazně ukáže, že druhý překročil pomyslnou čáru, že situace zašla příliš daleko a že je načase nést za své chování odpovědnost.

Když je v rozpacích: : Marca často přepadá náhlý pocit chladu a zmatku, jako by ho polila vlna studeného potu. Snaží se to nedat najevo, udržet si klidnou tvář a působit vyrovnaně, ale ne vždy se mu to daří. Začne se zlehka červenat, jeho pohled těká a řeč se mu sem tam zadrhne. Ne že by měl problém mluvit s lidmi – slova zná, ví co chce říct – jen ho občas přemohou rozpaky.

Rty se mu začnou třást. Vnitřní napětí, které cítí, se tak pomalu začne projevovat i navenek. Marco není plachý nebo uzavřený, jen ho občas přemůže vlastní přecitlivělost na situaci

Když žárlí: Jeho žárlivost není jen obyčejná závist, je to složitá směs emocí, kde převládá smutek, zklamání a pocit vlastní nedostatečnosti. Nežárlí proto, že by někomu nepřál úspěch, ale proto, že si zoufale přeje být také tím, kdo vyniká, kdo je obdivován a kdo něco znamená. Touha být výjimečný ho žene kupředu, ale zároveň ho ničí zevnitř, když se mu nedaří nebo když vidí, že je někdo jiný v něčem lepší než on.

Každý neúspěch bere osobně. Místo boje nebo konfrontace se ale často stáhne do sebe. V takových chvílích touží zmizet ze světa, zavřít se do vlastního ticha, kde by mohl v klidu přečkat ten vnitřní chaos. Jen on a jeho myšlenky. Tam, kde nemusí před nikým nic předstírat, kde může být slabý, aniž by se za to styděl.

Když je zamilovaný: Když se Marco zamiluje, dává to najevo celým svým srdcem, upřímně a otevřeně. Není typem člověka, který by city skrýval ba naopak, když ho někdo okouzlí, udělá vše pro to, aby mu dal najevo, co cítí. Zve svého vyvoleného na pikniky pod širým nebem, do kaváren, nebo jen tak na romantickou procházku lesem či městem, kde si mohou v klidu povídat a sdílet chvíle jeden s druhým.

Svou lásku vyjadřuje především skrze dárky. Nemusí jít o nic velkého nebo okázalého. Naopak, často jde o drobnosti, které najde náhodně při běžném nakupování: plyšák, bonboniéra, květiny jen tak, bez důvodu. Pro Marca jsou tyto gesta způsobem, jak ukázat, že mu na druhém opravdu záleží.

Zároveň je ale dostatečně vnímavý a empatický na to, aby chápal, že ne každý musí jeho city opětovat. Nikdy nikoho do ničeho nenutí. Pokud jeho láska není opětována, nezlobí se, smutek samozřejmě cítí, ale přistupuje k tomu s respektem. Věří, že láska by měla být svobodná, a pokud nemůže být sdílená, přijímá to jako součást života.

Když je unavený: Je zcela pochopitelné, že Marco je po všech svých dobrodružstvích a neustálém cestování vyčerpaný. Aby to všechno zvládal, nosí s sebou téměř neustále energetické nápoje. Jenže i ty mají své limity. Jsou chvíle, kdy ani kofein nestačí. Když musí zůstat vzhůru – ať už kvůli škole, domácím úkolům, nebo jiným povinnostem snaží se alespoň mechanicky udržet při vědomí. Často sedí s lokty opřenými o lavici, hlavu podepřenou dlaní, jen aby mu nespadla. Není to typ studenta, který by spal ve třídě z lenosti nebo ze vzdoru. Naopak – většinou se opravdu snaží soustředit, ale únava je někdy silnější než vůle.

Občas prostě "vypne", ať chce nebo ne. A pak, když se konečně dostane domů, nečeká na nic. Lehne si do postele, načerpat novou energii. 

Když je nervózní: Marco svou nervozitu pečlivě maskuje. Navenek působí jako někdo, kdo má vše pod kontrolou, kdo se nenechá jen tak rozhodit, ať už okolnostmi, lidmi, nebo emocemi. Ale pod tímto zdáním se skrývá neustálé napětí.

Aby se udržel v rovnováze, vytváří si drobné zklidňující rituály, které mu pomáhají zvládat vnitřní chaos. Často si hraje s náhrdelníky, které nosí na krku. V jiných chvílích rytmicky poklepává prsty o různé povrchy – stůl, opěradlo židle, někdy dokonce i vlastní stehna, když si myslí, že si toho nikdo nevšimne. Jeho ruce často putují k vlasům, přehrabuje si je, stáčí je mezi prsty nebo je neklidně uhlazuje.

Jeho oči těkají ze strany na stranu, zkoumají prostor, obličeje lidí, unikají pohledům. Tyto nepatrné, téměř neviditelné pohyby prozrazují víc, než by sám chtěl.  Jeho tělo mluví za něj.

Když se nudí: Stejně jako se Marco vypořádává se smutkem, bojuje i s nudou prostřednictvím hry na kytaru. Hudba se pro něj stala způsobem, jak se vnitřně zklidnit a zároveň dělat něco smysluplného. Je to činnost, která mu nejen pomáhá vyplnit čas, ale zároveň mu dává pocit, že dělá něco, co má hodnotu.

BIOGRAFIE

Marco a jeho sestra Nora přišli na svět 19. února v srdci Mnichova, rušného německého města. Byli dvojčata – Marco se narodil jen o několik vteřin dříve než Nora, ale mezi nimi samotnými to nikdy nehrálo roli. Vztah mezi nimi byl od začátku výjimečný. Jako by jejich pouto přesahovalo běžné sourozenecké spojení, byli téměř nerozluční. Kdekoli se objevila Nora, byl i Marco.

Vzhledem k tomu, že Marco se narodil jako dívka, v dětství byli s Norou téměř k nerozeznání. Měli stejné vlasy, podobný způsob řeči, dokonce i stejné oblíbené hry. Okolí je často považovalo za jedno a totéž dítě – nerozdělitelnou dvojici, zrcadlový odraz jeden druhého.

Když jim byly tři roky, rodiče se rozhodli pro velkou změnu. Přestože jejich otec byl v Mnichově uznávaným lékařem s vybudovaným jménem, cítili, že městský shon není prostředím, ve kterém by chtěli své děti vychovávat. Město bylo hlučné, přeplněné, neustálé troubení aut, spěch a chladné mezilidské vztahy působily odcizeně. A tak padlo rozhodnutí přestěhovat se někam daleko, do klidu, blíž k přírodě. Chtěli Marco i Noře dopřát dětství plné volnosti, zeleně a ticha, kde by mohli vyrůstat v harmonii a v souladu se světem kolem sebe.

A tak se rozhodli nechat se vést instinktem, šli přímo za nosem, tam, kam je nohy samy zanesou. Cesta je zavedla až na tajemný ostrov jménem Nekros, kde se nakonec rozhodli zakotvit. Bylo to místo, které jako by čekalo právě na ně. Klidné, tiché, obklopené přírodou a vzdálené od ruchu okolního světa.

Jejich otec, uznávaný lékař, si zde rychle vybudoval pověst skvělého odborníka. Lidé si ho vážili, důvěřovali mu. Rodina se jednohlasně shodla, že tohle místo je přesně tím, co hledali. Konečně našli místo, kde mohou volně dýchat.

Život na ostrově byl téměř idylický. Čistý vzduch, šumící potoky, rozlehlé lesy plné tajemství – to všechno vytvořilo ideální prostor pro dětství plné dobrodružství. Děti si mohly volně hrát, objevovat přírodu a být samy sebou. Bez stresu, bez přetvářky, bez nátlaku z vnějšího světa.

Jak čas plynul, děti rostly v citlivé a empatické mladé lidi. Naučily se vnímat nejen sebe, ale i ostatní kolem. A právě proto si brzy začaly všímat, že s Marcem není něco v pořádku. Marco, který byl odjakživa veselý, starostlivý a vždy ochotný pomoct, najednou často odcházel do ústraní, zamyšlený a vnitřně rozpolcený.

Byl to tichý boj, který sváděl především sám se sebou. Už od dětství se necítil dobře v oblečení, které mu bylo přisuzováno. Šaty ho svazovaly, byly mu cizí. S postupem času si začal vlasy zkracovat, styl oblékání změnil na více maskulinní.

Rodina, která vždy stavěla pochopení a lásku nad předsudky, neváhala ani chvíli. Bez nutnosti vysvětlování ho podpořili a dali mu najevo, že v tom není sám. Jeho otec, díky své pozici vysoce postaveného doktora, se osobně nasadil o zajištění všech potřebných kroků k jeho transformaci. Pomohl mu projít procesem, který by mohl být pro mnohé náročný.

Marco podstoupil svou proměnu ještě před nástupem na Gymnázium Černé hvězdy. Díky tomu se vyhnul nepříjemnostem, které by ho jinak mohly potkat – předsudkům, posměškům nebo dokonce šikaně ze strany spolužáků. Vstoupil na novou školu jako někdo zcela nový. Se zažitou identitou, se sebevědomím, které vycházelo z překonaných zkoušek, a s odhodláním začít znovu. Operace, terapie i dlouhé hodiny sebepoznání měl za sebou. Nikdo netušil, jaký příběh si s sebou nese.

Školní roky však nebyly jednoduché. Mezi studenty se našli ti, kteří si zakládali na vlastní důležitosti, povyšovali se nad ostatními a byli považováni za „populární“. Jenže právě tito jedinci měli často největší problém přijímat to, co bylo jiné, co vybočovalo z jejich bublinou definovaného „normálu“. Marco se s tím ale uměl vyrovnat. Na rozdíl od mnohých měl jasno v tom, kým je, a díky svému upřímnému zájmu o svět a lidi kolem sebe rychle vynikl nejen akademicky, ale i lidsky.

Učení mu šlo přirozeně. Vždycky byl zvídavý, a když ho něco zaujalo, dokázal se do toho ponořit naplno. Netrvalo dlouho a dostal se mezi nejlepší studenty školy. Získal respekt nejen od učitelů, ale i od spolužáků. Získal nové přátele  a k jeho radosti se znovu setkal i s Majou, dlouholetou kamarádkou z dětství, kterou kvůli stěhování dlouhé roky neviděl.

Ani tohle ale nebylo období bez stínů. Jeho sestra Nora na něm byla citově silně závislá, a to pro Marca představovalo neustálou zátěž. Její přítomnost mu komplikovala navazování hlubších vztahů, a i když ji měl rád, její neustálé lpění ho dusilo. Navzdory tomu si však Marco našel někoho výjimečného – Briggite. Jejich vztah pro něj znamenal prostor, kde mohl být sám sebou a zároveň cítit, že ho někdo opravdu miluje takového, jaký je.

Ale jak už to v životě bývá, klid netrvá věčně. Přátelství s Majou se časem rozpadlo kvůli neshodám, které nebylo možné překonat. Se svou sestrou se pohádal a k tomu přišly znepokojující drby o Natalyi a kvůli nimž Marco v noci nemohl klidně spát.

Jakoby to všechno nestačilo, začaly se na ostrově dít podivné věci. Z hlubin pradávných legend se začaly vynořovat záhady, o nichž si lidé mysleli, že už dávno patří minulosti. Země, která bývala bezpečná, se začala měnit. Démoni začali pronikat do našeho světa. A najednou už nebylo možné jen tak vyjít ven do přírody, aniž byste cítili, že vás něco sleduje, aniž byste nezahlédli podivný stín, nebo narazili na nepojmenovanou entitu. Ostrov ožíval…

Marco tak stál na rozhraní dvou světů – světa dospívání a světa, kde se realita začala mísit s mýty. 

VZTAHY

Jedná se o vztahy mezi postavami které jsou klíčové pro vývoj děje – mohou se časem změnit. Zároveň se mohou objevit nové postavy

Nora Rosenfeld

Jeho dvojče. Už od dětství je pojilo silné, téměř nerozlučné pouto. Vyrůstali bok po boku, jeden bez druhého si svět ani nedokázali představit. Byli jako dvě poloviny jednoho celku. Marco se vždycky držel své sestřičky, chránil ji a ona zase nacházela klid v jeho přítomnosti.

Jenže čas plynul. Dospívali. A zatímco Marco začal pomalu hledat vlastní cestu, Nora zůstávala stále stejná. Zasněná v dětských představách, jako by si odmítala připustit, že se něco mění. Marco ji měl pořád rád, samozřejmě, byla to přece jeho sestra, ale toužil po změně, po nezávislosti.

Pro Noru to však bylo nemyslitelné. Myšlenka, že by se jejich cesty mohly rozdělit, ji děsila. Odmítala se Marca pustit. V její mysli byl stále tím stejným bratrem, co jí kdysi držel ruku při bouřce a šeptal, že všechno bude v pořádku. Proto nechtěla – nebo spíš nemohla – přijmout, že by mezi nimi mohla vzniknout vzdálenost.

Pro Marca to ale začínalo být dusivé. Neustálá přítomnost Nory, její závislost, její potřeba být s ním neustále, to všechno v něm vyvolávalo neklid. Cítil se jako někdo, kdo má zodpovědnost za malé dítě. Několikrát se jí opatrně snažil dát najevo, že je čas jít dál, nechat minulost za sebou a začít tvořit vlastní život každý zvlášť.

Nora to ale brala jako zradu. Hloubka jejího zklamání a žárlivosti se naplno projevila ve chvíli, kdy Marco začal trávit víc času se svou přítelkyní než s ní. Náhle se cítila odstrčená a zrazená. Vše, co mezi nimi do té doby bylo, jí najednou připadalo jakoby to dočista zmizelo.

Marco se ocitl ve slepé uličce. Na jednu stranu si připadal svázaný, jako by měl na zádech břemeno, kterého se nemůže zbavit. Na druhou stranu mu Nory bylo líto. A i když ho její žárlivost zraňovala, nedokázal v sobě úplně potlačit soucit. Znepokojovalo ho, jak moc se na něj upnula… a možná i to, co to říká o jejich vztahu.

Briggite Travert

Briggite a Marco se poprvé setkali ve chvíli, kdy do školy nastoupila nová vlna prváků. Jakmile na sebe poprvé pohlédli, stačilo pár pohledů, úsměvů a okamžitě si padli do oka.

Spojil je společný zájem o přírodu. Čím více času spolu trávili, tím přirozeněji mezi nimi rostlo silné pouto a hluboká důvěra. Brzy se z náhodných rozhovorů staly každodenní setkání a postupně si začali otevírat svá nitra a sdílet věci, o kterých nemluvili téměř s nikým. Nejskrytější obavy, sny i tajemství – a právě tehdy Marco pochopil, že mezi ním a Briggite je něco mnohem hlubšího, než si zpočátku myslel. Nešlo jen o přátelství nebo společné zájmy – bylo v tom něco víc. Rozhodli se dát šanci lásce. Nevěděli, co přesně je čeká, ale byli odhodlaní čelit překážkám společně.

Beatrix Szarvas

Beatrix a Marco mezi sebou mají nesmírně komplikovaný vztah. Beatrix je dívka uzavřená do sebe, málokdy někoho pustí blíž. K ostatním lidem si drží odstup, je opatrná a své soukromí si chrání. Naučila se spoléhat jen sama na sebe. Už v dětství totiž čelila něčemu, co ji hluboce poznamenalo.

Její matka trpěla vážným, dlouhodobým onemocněním, a když se její stav zhoršil, byla hospitalizována v nemocnici, kde působí Marcův otec – jeden z nejuznávanějších a nejvýše postavených lékařů v celé instituci. Jako odborník na danou problematiku si její případ osobně převzal a jeho tým se snažil udělat maximum pro její záchranu. Prognózy byly slibné a všichni věřili, že existuje reálná šance na uzdravení.

Jenže pak se všechno změnilo. Během léčby došlo k tragické chybě – pacientce byly podány nesprávné léky. Záměna se zdála být natolik absurdní a nepochopitelná, že začalo vznikat podezření, že nešlo o pouhou náhodu. Někdo z lékařského týmu udělal krok, který stál Beatrixinu matku život.

Byla to šokující událost, která otřásla důvěrou mnoha lidí. Ale v Beatrixiných očích byl viník jasný: otec Marca. A protože v jejím nitru bolest rychle přešla v hněv, začala automaticky nenávidět i samotného Marca. Přerušila s ním veškerý kontakt, odmítala ho vidět, natož s ním promluvit nebo uvažovat o přátelství. Marco se s tímto odmítnutím nedokázal smířit. Opakovaně se snažil Beatrix vysvětlit, že s celou situací nemá nic společného, že ani jeho otec by se nikdy nedopustil podobné chyby, natož záměrně. Ale Beatrix jeho slova nechtěla slyšet. Každá jeho snaha skončila stejně – chladným odmítnutím. Omluvy pro ni ztratily význam. V očích Beatrix bylo příliš pozdě.

Maja Jeleńa

Marco a Maja byli nerozluční už od dětství. Trávili spolu nespočet hodin ať už venku na procházkách, nebo v nekonečných rozhovorech. Marco pro Maju byl člověkem, na kterého se mohla vždy spolehnout.

Jenže časem se v Majiných citech začalo něco měnit. Přátelství jí přestalo stačit. Její náklonnost k Marcovi přerostla v něco silnějšího. Maja trpí hraniční poruchou osobnosti, což způsobovalo, že její emoce byly nevyzpytatelné a často až extrémně silné. Marco se pro ni stal nejen nejlepším přítelem, ale také záchrannou sítí, kterou zoufale potřebovala. Stal se jejím bezpečným útočištěm. 

Maja ho chtěla mít jen pro sebe. Začala žárlit nejen na jeho přátele, ale dokonce i na jeho vlastní sestru. Zakazovala mu trávit čas s jinými lidmi, nenápadně ho manipulovala, vyžadovala neustálou pozornost. A když se v jeho životě objevila Briggite – dívka, ke které Marco zjevně cítil něco víc, Maja to nezvládla. Její žárlivost přerostla v otevřenou nenávist. Nedokázala přijmout, že by Marco mohl milovat někoho jiného než ji.

Napětí mezi nimi rostlo, až jejich pouto, kdysi tak silné, začalo slábnout. Nejdřív nenápadně, později už zcela zřetelně se jejich cesty začaly rozcházet. Nakonec přátelství, které kdysi tvořilo základ jejich životů, se rozpadlo.

Marco si s sebou nese tíhu ztráty. I když ví, že to, co se mezi nimi dělo, už nebylo zdravé, v hloubi duše ho to stále bolí. Maja pro něj byla důležitá, ale zároveň chápe, že jejich rozchod byl možná nevyhnutelný. Někdy je totiž největším projevem lásky to, že necháme druhého jít – i když nás to bolí.

Katharina Neumann

Katharina a Marco spolu nemají příliš blízký vztah, vlastně se dá říct, že jsou si spíš cizí. Přesto si Katharina zoufale přeje, aby mezi nimi vzniklo něco víc. Věří, že fakt, že pocházejí ze stejné země, je dostatečný základ pro hlubší spojení. Jenže Marco to vnímá úplně jinak. Drží si od ní odstup, ne kvůli nedostatku empatie, ale protože si všiml věcí, které ho znepokojují. Katharina je pro něj nepředvídatelná, impulzivní a často přehnaně reaguje i na drobnosti. Její chování je pro něj spíš varovným signálem než pozvánkou ke sblížení.

K tomu všemu se přidává i její silná závislost na alkoholu, která je nejen očividná, ale i zneklidňující. Marco se snaží takovým lidem vyhýbat. Nechce se zaplétat do dramatu ani riskovat, že ho stáhne do jejího chaotického světa. Vnímá její přítomnost jako toxickou a místo abys v ní viděl přítele, vidí v ní spíš hrozbu pro vlastní rovnováhu. A tak, i když sdílejí původ, jejich cesty zůstávají vzdálené. Pro Marca je to pouhá shoda okolností, pro Katharinu bolestné odmítnutí, které si nechce nebo nedokáže přiznat.

VÝVOJ V PRŮBĚHU SÉRIE

Marco si během příběhu prošel silnou vlnou emocí. To, co se Natalyi zdálo jen jako podivný sen, pro něj byla bolestivá, opakující se noční můra – natolik živá a děsivá, že se začal bát usínat. Byl to člověk, který věřil v druhé šance, který dokázal odpouštět. Ale to, co zažíval v těchto snech, bylo natolik zraňující a osobní, že odpustit se mu zdálo téměř nemožné.

Dlouho nevěděl, co si o tom všem myslet. Trápil se, nechápal, proč se mu tyto obrazy vracejí noc co noc, a dusil v sobě vinu i strach. Až později, po sérii událostí, vyšla najevo skutečná příčina těchto nevysvětlitelných vidin. Po tomto zjištění se mu ulevilo, poprvé po dlouhé době ulehal ke spánku beze strachu.

Marco se také stal oporou pro Natalyi. Uvědomoval si, jak těžké může být přijmout sám sebe. A tak jí ukázal, že se za sebe nemusí stydět. On sám si prošel podobnou cestou. A i když na první pohled působil vyrovnaně a klidně, uvnitř ho stále tížily vlastní pochybnosti. Bojoval s nimi každý den, stejně jako Natalya. A právě to je spojilo.

V pozdějších příbězích se Marco stáhl do pozadí a byl jen jakási vedlejší postava.