Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“ (2/5)

 **huge spoiler warning**

Po nespočtu návštěv u nejrůznějších lékařů se Natalya konečně mohla vrátit zpět do školy. Těšila se, že zase uvidí své kamarády, vrátí se ke každodennímu životu a snad i zapomene na to, co prožila. Přesto se však strach a úzkosti, které si odnesla ze své hospitalizace, držely v jejím stínu. A škola nebyla výjimkou.

Jakmile překročila práh budovy, na vlastní kůži pocítila, že se něco změnilo. Namísto radostných úsměvů ji vítaly jen chladné, odměřené pohledy. Někteří spolužáci si mezi sebou cosi špitali, jiní ji sledovali s tichým opovržením. Dokonce i ti, kteří k ní měli dříve blízko, se k ní nyní chovali odtažitě. Když na ně promluvila, odpovědí jí bylo jen rozpačité ticho nebo rychlá výmluva, aby se mohli vzdálit. Bylo to, jako by všichni hráli nějakou podivnou hru a ona byla jediná, kdo nevěděl, o co jde.

Naštěstí měla alespoň dvě jistoty, které ji podržely i v této zvláštní atmosféře. Rose, tajemná knihomolka a vždy veselá Miyu. Byly to právě ony dvě, kdo zůstaly po jejím boku, když se zdálo, že se proti ní obrátil celý svět.

Po dlouhém a vyčerpávajícím rozhovoru, plném vysvětlování a neustálých otázek, konečně Rose a Miyu pochopily, s čím se Natalya potýká. Její starosti a trápení byly hlubší, než se na první pohled zdálo. A i když si dívky mezi sebou říkali všechno, tentokrát si Natalya nebyla jistá, zda má odhalit úplnou pravdu.

Ve vzduchu však visela neodbytná otázka, kterou si kladli všichni. Co se to vlastně ve škole děje? Proč se k Natalyi najednou všichni chovají tak chladně?

Odpověď, kterou dostala, jí na okamžik zastavila srdce. Její kamarádky jí s obavami svěřily, že se všem studentům ze školy zdál zvláštní sen. A v tom snu byla ona. Natalya. V každé noční můře vystupovala Natalya, a pokaždé působila bolest. Někdy je mučila, jindy je nutila ubližovat sobě nebo druhým.

Zpráva o těchto děsivých snech se šířila rychlostí blesku. Během několika hodin o nich věděla celá škola. A co bylo ještě znepokojivější, všichni se shodovali na tom, že jejich sen byl stejný, nebo alespoň velmi podobný.

Nikdo si to neuměl vysvětlit, ale jedno bylo jisté—Natalya se v očích spolužáků stala monstrem.

Po dlouhém pátrání se konečně ukázalo, kdo jako první začal šířit ty strašné drby – Sopphie D’arelle. Nikdy nepatřila mezi výrazné osobnosti, vždy stála spíše v pozadí, ale jakmile se jí naskytla příležitost dostat se do centra dění, chopila se jí tím nejhorším možným způsobem. Jakmile zjistila, že terčem posměchu a pošťuchování je právě Natalya, neváhala se přidat. Dokonce tvrdila, že jí Natalya zničila život – a to jen proto, že byla zarytou odpůrkyní jakékoli „netradičnosti“. Nejvíce ji však popuzovalo už jen pomyšlení na existenci magie. Myšlenka, že by mohla být skutečná, v ní vyvolávala odpor.

A když si všimla, že se Natalya přátelí s Rose – dívkou, která se nikdy nestyděla za svou vášeň pro čarodějnictví – bylo pro ni jasné, že Natalya v tom musí mít prsty taky. Pro Sopphie to byl dostatečný důvod, aby jí znepříjemnila život.

                                                                                             ☆☆☆ 

Kdesi v dálce, skrytý ve stínech jiného světa, číhalo cosi mnohem temnějšího než pouhé noční můry. Z výšin, kam lidské oko nedohlédlo, jeho ústa se roztahovala v úšklebek, odhalující řady ostrých, špičatých zubů. Sám Satan, temný princ pekel, byl přítomen.

Jeho pozornost se soustředila na Natalyu. Cítil, jak se její duše chvěje pod neviditelným náporem Ziophorovy moci — slabá, rozervaná a snadno ovlivnitelná. Natalya pro něj nebyla obyčejnou smrtelnicí. Byla záhadou. Něčím, co se vzpíralo jednoduchému vysvětlení. Živá, a přesto poznamenaná smrtí; tělem dýchající, ale duší roztříštěná nočními můrami a hlubokým psychickým vyčerpáním.

Pro Satana byla ideálním médiem. Klíčem. Nosičem. Během svého kómatu byla její duše zlomena a zároveň nechtěně otevřena vlivům z jiného, temnějšího světa. Zanechala v sobě trhlinu, kterou bylo možné využít.

Satan cítil, že v ní dřímá něco víc, něco, co dokonce i Ziophor, mocný pán stínů, tolik toužil získat. Co to bylo? Jakou hodnotu mohla mít tato zlomená dívka v plánech temných sil?

Musí se k Natalyi dostat blíž.

Natalya ani netušila, kolik temné magie a zlověstné aury se kolem ní neustále vznáší. Netušila, že se stala středem pozornosti těch nejmocnějších démonů. Pro ni teď bylo hlavní přesvědčit ostatní, že není tím, za koho ji považují. V hlavě jí vířily nejrůznější myšlenky a pochybnosti – musela se někomu svěřit, musela vysvětlit, že to, co se všem zdálo, nebylo výsledkem jejích přání ani úmyslů.

Nejtěžší bylo přiznat se ke svým nočním můrám – zvlášť k tomu, co v nich vídala. Ziophor. To jméno jí nahánělo hrůzu a obávala se, že kdyby se o něm zmínila, její přítelkyně by ji považovaly za blázna. Nikdo jí přece nevěřil. Proč by měly ony?

A přesto, když se odhodlala promluvit, Rose ji vyslechla. Jako mistryně magie a okultismu vnímala věci, kterým ostatní nerozuměli, a na Natalyiných slovech bylo něco, co jí připadalo povědomé. I Miyu věděla, že Natalya nelže a rozhodla se své přítelkyni důvěřovat.

v Rosiinu nitru cosi zarezonovalo, jako by to jméno už někdy slyšela. A nebyla to náhoda. Vzpomněla si na starou knihu o bájných stvořeních a historii ostrova Nekros, kterou kdysi dávno četla. V jejích zažloutlých stránkách byl Ziophor popisován jako krutý a zákeřný démon, který nacházel potěšení v působení bolesti a utrpení.

Nyní si všechny tři uvědomily hrozivou pravdu – ten přízrak, který se Natalye zjevoval, nebyl žádnou iluzí ani klamem. Ziophor byl skutečný. A jejich svět už nikdy nebude jako dřív.

S každým uplynulým dnem cítila Natalya, jak jí ubývá sil. Jako by jí tělo i duši pomalu rozežírala neviditelná tíha, kterou ještě přiživovala nenávist lidí kolem ní. Ve školních chodbách se nesla jako temný stín, pronásledující ji na každém kroku. Na svých bedrech nesla břemeno tak těžké, že ji skoro sráželo k zemi — a právě v tom nacházela Sopphie své škodolibé potěšení. Stačilo už jen málo, aby se Sopphie podařilo stát se školní hvězdou a nadobro odříznout Natalyiny nejbližší přátele od ní.

Jenže to, co Sopphie podcenila, bylo pouto, které Natalyu s jejími kamarádkami spojovalo. Bylo silnější než veškeré intriky a nenávist. Víra jejích přátel, jejich neochvějná podpora a snaha ji zachránit jí poskytly oporu, kterou zoufale potřebovala. Právě díky nim se Natalya pomalu začala vracet do života — života plného důvěry a naděje.

To se však nelíbilo ani jednomu z démonů – jak Ziophorovi, tak samotnému Satanovi. Satan dobře věděl, že pokud se Natalya začne cítit bezpečně a bude zdorovat vlivu Ziophorovy magie, celý jeho plán by mohl selhat. Natalya pro něj nebyla náhodnou obětí, byla pro něj ideálním cílem právě proto, že byla slabá, a přitom výjimečná: přežila vlastní smrt. Satan zoufale hledá dokonalého hostitele – člověka, který už překročil hranici mezi životem a smrtí, a přesto se vrátil. Takový člověk může sloužit jako brána, prostřednictvím níž by Satan získal neomezenou moc, kontrolu nad celým světem a splnil by svůj dávný sen o absolutní nadvládě.

Ziophor, jeho nejdokonalejší výtvor, v tom hraje klíčovou roli. Je pro něj nejen nástrojem, ale i mistrovským dílem, které musí být využito do poslední kapky jeho síly. Skrze Ziophora Satan věří, že konečně dosáhne síly, o níž snil od věků.

Natalya dobře věděla, že to nemohla být pouhá náhoda. To, že se stala "loutkou" démonů. Musela jednat, a to okamžitě. Blížila se okultní konjunkce – noc, kdy byla hranice mezi světem lidí a říší pekla nejslabší. Právě tehdy se naskytla jedinečná příležitost: setkat se s pekelnými bytostmi tváří v tvář a pokusit se osvobodit od jejich zhoubného vlivu.

Naštěstí tu byla Rose. Měla s podobnými rituály určité zkušenosti a chápala, co všechno je v sázce, i když sama nedokázala zcela vysvětlit, jak přesně spojení s nadpřirozenými silami funguje. Celá akce byla tak trochu hazard, zoufalý pokus o navázání kontaktu s temnotou v naději, že v ní naleznou odpovědi.

Natalya byla ochromená strachem. Děsila se myšlenky, že pokud usne, možná se už nikdy neprobudí. Už delší dobu trpěla nespavostí, ale tentokrát bylo nutné spánek přivolat. Jen tak mohla proniknout do říše stínů a spojit se s druhou stranou.

A tak jí nezbývalo nic jiného, než zavřít oči a podlehnout tíživé únavě.

Ticho.

Ocitla se sama, ztracená uprostřed nekonečné prázdnoty. Šedivá mlha ji obklopovala ze všech stran, líně se vlnila a nabývala podivných tvarů. Občas se z ní vynořily tváře jejích spolužáků, zkřivené výkřiky, slova naplněná nenávistí a posměchem. Natalya zmateně bloudila pohledem, srdce jí bušilo úzkostí. Kde byly ty pestré sny, plné světla a naděje, které mívala dřív? Teď tu bylo jen chladné, neúprosné ticho a dusivá temnota.

Ticho narušil hlas. Hluboký, sametově hladký a sotva slyšitelný, jako šepot přímo v jejím nitru. Slova, která jí našeptával, byla sladká a svůdná, nabízela jí podporu, moc, uznání. Maloval před ní obrazy světa, kde by ji ti, kdo jí kdy ublížili, obdivovali a klaněli se jí v pokorné úctě. Stačilo jen natáhnout ruku a přijmout to.

Natalya cítila, jak jí stoupají slzy do očí. Toužila po tom. Toužila po světě, kde by už nikdy nemusela trpět. Po světě, kde by bolest skončila. Ale hluboko uvnitř věděla, že by tím sama sebe zradila. Že by to nebyla její skutečná cesta. Život nebyl o tom dostat všechno zadarmo; to, co člověk chce, si musí vybojovat sám.

A navíc — někde tam, na druhé straně, cítila volání. Volání svých nejlepších přátel, kteří ji potřebovali. Nemohla je zradit.

Zhluboka se nadechla, sevřela ruce v pěst a s bolestí v srdci odmítla nabídku.

Satanův hněv otřásl zemí tak silně, až se celá zem zachvěla. Natalya prudce otevřela oči, dezorientovaná a zmatená. Čekala, že nad sebou spatří své dvě nejlepší kamarádky, ale místo toho je zahlédla stát u okna, s tvářemi zkřivenými strachem, jak strnule hledí ven.

Zvědavost ji přemohla, a tak se s nimi podívala směrem k obloze. To, co uviděla, jí vzalo dech. Nebe bylo zlověstně rudé, prorostlé temnými, těžkými mraky, které se divoce točily ve velkém víru. Zuřivý vítr kvílel kolem, ohýbal koruny stromů k zemi a nesl s sebou pocit blížící se zkázy. Mraky se sbíhaly do podivného kruhu, jako by se připravovaly na něco strašlivého.

Dívky pochopily, že něco není v pořádku. Beze slov se všechny tři shromáždily pod tou hrozivou formací na nebi. S hlavami zakloněnými vzhůru, v naprostém tichu, sledovaly neznámou sílu, která se nad nimi probouzela. A právě tam, mezi nimi, stál někdo, koho tu rozhodně nečekaly – Ziophor.

Bytost opředená mýty a legendami, démon, o němž si většina smrtelníků myslela, že existuje jen v pohádkách, teď stál před nimi – živý, skutečný a s tváří bledou hrůzou. Ani on, pán pekel, nedokázal skrýt svůj strach. A jestli se bál on, co pak čekalo obyčejné smrtelníky?

Pod těžkými, hrozivými mraky bičovanými krutou vychřicí stál Satan, připravený zaútočit. Jeho hněv byl prudší než kdy předtím; sžírala ho touha po pomstě vůči Natalye, která se opovážila odmítnout jeho svůdnou nabídku, i vůči Ziophorovi, který se provinil porušením posvátných pravidel jeho řádu. Satan byl nemilosrdný a slepý vzteky, ničil vše, co mu přišlo do cesty, jako zuřivá bouře ničící krajinu.

Nyní už nikdo nemohl popírat existenci magie – ani samotná Sopphie, která se předtím snažila pošpinit Natalyino jméno, šířením zlomyslných drbů o tom, že je čarodějnice. Všude kolem panovala zkáza a běsnění. Ziophor a Satan se vrhli do souboje, připomínající dva zuřivé lvy, bojující o nadvládu. Magie se proháněla vzduchem jako blesky za bouře. Kouzla létala sem a tam, narážela do stromů, rozmetávala skály.

Natalya, srdcem zlomená, zoufale hledala způsob, jak konflikt zastavit. Nechtěla, aby to došlo tak daleko, ale byla bezmocná. V jednu chvíli ji jedno z Satanových kouzel zasáhlo – prudká bolest ji skolila na zem a z rány na jejím boku se začala valit krev.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že Satan získá převahu a otřese samotnými základy země, Natalya našla v sobě poslední zbytky síly. S bolestným úsilím natáhla ruku – snad aby upoutala jeho pozornost, snad aby ještě jednou vzdorovala. Avšak došlo k nečekanému zázraku. Krev která ji tekla z rány, najednou jakoby ožila, krev se v letu proměnila v ostrý šíp, který Satana prudce zasáhl.

Satan, zmatený a zaskočený tím, že obyčejná smrtelnice dokázala ovládnout vlastní krev a využít ji proti němu, zakolísal a padl na kolena. Než se stihl vzpamatovat, Ziophor využil příležitosti – vytáhl z kapsy starobylou lahvičku naplněnou kouzelnou mocí a namířil ji na Satana. Černá, temná substance, v níž byl Satan uvězněn, byla okamžitě absorbována do lahvičky, jako by do sebe vtahovala samotnou noční můru.

A tak se opět rozhostilo to nepříjemné ticho. Satan byl poražen a jeho vláda, plná utrpení a chaosu, se zhroutila do prachu minulosti. Ziophor, vyčerpaný až na samu hranici svých sil, cítil smíšené pocity – nekonečnou únavu, ale také hlubokou úlevu. Dokázal to. Zničil bytost, která po dlouhá staletí sužovala nejen jeho samotného, ale i ostatní démony, které kdysi stvořil a kteří se stali nevinnými oběťmi Satanovy krutovlády.

Natalya v sobě stále dusila hněv vůči Ziophorovi. Nemohla jen tak zapomenout na jeho minulost, na všechny chyby, které spáchal. Přesto však začínala chápat, že jeho činy měly své hluboké důvody. Ať už ho vedlo cokoliv, výsledkem bylo, že přispěl k pádu zla, které mohlo přivést celý ostrov k záhubě. V koutku duše si musela přiznat, že bez jeho zásahu by obyčejní lidé nikdy nedokázali Satana přemoci. Ziophor se tak, navzdory své temné historii, stal klíčovým hrdinou v boji o záchranu všeho, co bylo ještě čisté a nezkažené.