Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“ (1/5)

 

Projekt „Tajemství skrytá za zrcadly“

Ve chvílích zoufalství se ukazuje, kdo doopravdy jsme.

☆☆☆

**huge spoiler warning**

Tento projekt se skládá z pěti propojených příběhů, které sledují životní cestu Natalyi Serebrové, mladé trans dívky, jež se snaží najít svou cestu ve světě, který ji mnohdy neakceptuje. Kromě vlastní genderové dysforie čelí hlubokým rodinným konfliktům. Vztah s jejím otcem je poznamenán nenávistí a odmítnutím. Je to muž, který nikdy nedokázal přijmout její pravou identitu a jeho nepochopení ji provází již od raného dětství. Přesto, navzdory bolesti a zklamání, se Natalya snaží vyrovnat s realitou, která ji stále více zrazuje.

Každý příběh odhaluje další kousky jejího života, přičemž zároveň odhaluje záhady, které obklopují malý ostrůvek, na němž žije. Místo, které kdysi považovala za svůj domov, se postupně proměňuje v labyrint nevyřešených otázek a nevyřčených pravd. Ostrov, který měl být jejím útočištěm, nyní skrývá tajemství, jež by mohla změnit celý její pohled na svět.

Proč se tento ostrov neobjevuje na žádné mapě? A kdo je vlastně tajemná čarodějnice Orifija, jejíž jméno se objevuje ve všech místních legendách a mýtech? Každý náznak, každý kousek skládačky, který se odhalí, ji přivádí blíže k hranici mezi tím, co je známé, a tím, co by bylo lépe nechat zapomenuté.

Po měsících zoufalství, kdy začíná ztrácet víru ve vlastní budoucnost, Natalya s poslední špetkou naděje se pokusí učinit změnu. Přestože ji okolí neustále sráží a zesměšňuje, nechá se přesvědčit k rodinnému výletu do vedlejšího města Temnohvozdy. Její bratr, s nadějí v hlase, ji ujišťuje, že právě tam najde nový začátek, že se vše obrátí k lepšímu. Tento výlet, zdánlivě malý krok, se pro ni má stát cestou k uzdravení.

Ale jak to už bývá, osud měl jiné plány. Uprostřed cesty, na opuštěné silnici, se před autem zničehonic objeví srna. Vše se odehraje v několika vteřinách – auto nekontrolovaně narazí do stromu. Ozve se ohlušující rána.

Když se Natalya probudí, zjistí, že je zpátky doma. Dýchá. Žije. Zmateně se rozhlíží po pokoji, její mysl je zahalena chaosy myšlenek. Bylo to jenom sen? Noční můra? Snaží se uklidnit, přesvědčit sebe samu, že vše, co prožila, nebylo skutečné. S tímto vědomím se vrací ke svému každodennímu životu. Pokouší se zapomenout na děsivé vize, které jí stále zní v uších. Ale noční můry nekončí.

Protože zlo nikdy nespí.

Už od raného dětství cítila, jak ji něco neustále pronásleduje. Něco temného. I když se bránila, stále to v ní rostlo – ta tíživá přítomnost. A teď, když už si myslela, že se konečně vymanila, někdo jiný, mnohem nebezpečnější, měl plány. Plány, které měly zničit vše, co jí ještě zbylo. Někdo, kdo přesně věděl, jak ji dostat.

Ziophor.

Démon pekel. Lstivý, sadistický, s potěšením sledující, jak se duše lámou pod jeho dotekem. Byl jiný než ostatní démoni – silnější, záludnější. Mistr hypnózy a manipulace. Tichý stín, který dokázal přecházet mezi světy, vždy o krok napřed před těmi, kdo se ho snažili zastavit.

A Natalya ho zaujala.

Byla jiná než ostatní. Ztracená, osamělá, zmítaná bolestí, kterou nikdo jiný neviděl. A to byla pro Ziophora ideální příležitost.

Položil jí nabídku – vše, po čem jen touží. Cokoli, co si dokáže představit. Ale v tu chvíli měla Natalya v hlavě pouze jednu věc. Jediné, co jí bránilo v úplné transformaci, bylo její tělo. Bylo cizí, jako by nepatřilo jí. Každé ráno, když se podívala do zrcadla, se nepoznávala. Cítila se jako někdo jiný, někdo, koho nenáviděla. Už nechtěla dál žít v tomto těle. Nechtěla, aby to pokračovalo.

Ale byla tu podmínka. Tento „pakt“ měl jeden zásadní háček. Na oplátku by musela vypustit ze sebe všechnu tu temnotu, kterou v sobě roky skrývala. Musela se nechat pohltit úplným šílenstvím, zničit všechny, kteří ji kdy zraňovali.

 A to zničení nebylo metafora. Měla je zabít.

Natalya dlouho odmítala. Nechtěla být tím, kým ji tento pakt chtěl udělat. Neviděla se takovou, byla si jistá, že dokáže své démony ovládat, že je dokáže zkrotit. Ale už ji to vyčerpávalo. Neustálé zesměšňování, pohledy ostatních, jejich odmítání. Už neměla sílu dál bojovat. Cítila se ztracená. Neměla na výběr. Musela to udělat. A co víc, začínala to opravdu chtít.

Všechno se to dělo až příliš rychle. Začali padat jeden po druhém, jako kdyby osud neznal slitování. Na škole, kde měla Natalya nejvíc nepřátel, zavládl chaos. Nikdo nevěděl, co dělat. Všichni se zabíjeli mezi sebou v zoufalé bezmoci, snažili se přežít v světě, který už přestal dávat smysl.

Když už to vypadalo, že záchrana je na dosah, přišla jen falešná naděje. Pro Natalyu byla každá nová šance jen příležitostí, jak ještě rychleji a účinněji zničit všechny, kdo zůstali.

A pak, když už zbyli jen poslední přeživší, kteří si mysleli, že unikli peklu, i oni nakonec padli. Neunikli – byli jen dalšími oběťmi Natalyiných démonů.

Když se vše zhroutilo, zůstala tam úplně sama. Už na ničem nezáleželo. Myslela si, že dobro zvítězilo, že ona je tou, kdo je zachránil, kdo přinesl konečnou spravedlnost. Ale Ziophor měl vše naplánované. Dávno předtím už věděl, jak to skončí. Nechal ji udělat všechno, co bylo třeba, a pak ji jednoduše zlikvidoval.

Ale nebylo to tak, jak to vypadalo.

Natalya se probudila v nemocnici. Zmatená, rozhozená, s bolestí v celém těle. Vedle její postele seděl její bratr Yurii, hlavu skloněnou a oči plné obav. Čekal. Trpělivě a tiše, jako by každá sekunda byla pro něj věčností.

Co se vlastně stalo? Natalya byla ztracená v chaosu myšlenek, které jí plnily hlavu. Co byla pravda a co jen iluze? Vzpomínky na tu hroznou nehodu se jí vracely. Byl Ziophor skutečně reálný, nebo to všechno byla jen výplod jejího poraněného mozku? Měla tolik otázek, ale žádné odpovědi.

Yurii, společně s lékaři, jí nakonec řekl pravdu. Rodina se vybourala. Ona ležela v komatu několik měsíců. To bylo všechno. Ale v jejím nitru, jak se dozvídala o tom, co všechno se stalo, byla chvíle úlevy. Odpovědi byly přece jen na dosah. Jenže pak přišlo něco, co s ní otřáslo.

Její matka byla mrtvá.

Ztratila ji. Ženu, která ji vždy podporovala, vedla, milovala. Jen ona, její bratr a pár přátel jí pomáhali najít cestu, jak se vyjádřit, jak najít svou sílu. A teď byla pryč. Navždy.

Natalya se cítila naprosto bezmocná a zdrcená. Šokující zpráva o její matce ji zasáhla. Několik dní strávila v nemocnici, zmatená a ponořená do svých myšlenek, které se neustále vracely k událostem, které prožila během svého bezvědomí. Každý okamžik tam byl jako věčnost. Po propuštění se ocitla na kolotoči nekonečných návštěv u psychologů a doktorů, kteří ji vyšetřovali.

Musela se někomu svěřit s tím, co se jí zdálo, zatímco byla v komatu. V jejích snech, nebo spíš v halucinacích, se toho stalo mnohem víc, než by si kdy dokázala vysvětlit. Byly tam obrazy, které nešlo ignorovat. Něco v nich bylo... zvláštního. Něco, co nemohlo být jen náhoda. A přesto se bála, že když o tom začne mluvit, možná si to jen vymýšlí. Ale hluboko v sobě věděla, že to, co prožila, bylo příliš realistické na to, aby to byla jen iluze.